A tak tu čekám, protože jsem loajální starší sestra a slíbila jsem bratříčkovi, že na něj počkám a otevřu dveře, aby nemusel chrastěním klíčů v zámku budit rodiče tři hodiny po večerce. Jenže když jsem mu to ve dvě ráno slibovala a on se do telefonu dušoval, že je dvacet minut od domova, netušila jsem, že tu budu dřepět ještě ve čtyři.
Doufám, že je aspoň s nějakou babou, aby mu to stálo za ten průser.
(Tyhle vtipy se dělají vážně špatně, když jde o vašeho mladšího bratra, i když už mu tenhle měsíc bylo osmnáct, blbečkovi.)
Připadá mi, že to snad udělal schválně, když jsem dnes chtěla jít spát výrazně dřív, než obvykle. Chtěla jsem začít s procesem usínání brzy, abych zaspala svou v posledních pár dnech již obvyklou dobu, kdy se převaluji v peřinách a zírám do tmy.
Kdy myslím na to, co se o mně říká za zavřenými dveřmi.
Kdy vím, co o mně druzí vykládají, když se zdá, že spím.
Kdy se znovu vybavují obličeje.
Kdy se vrací strašáci minulosti.
Teď se ale hlavně vrací brácha.
Její Veličenstvo
Lady I.
Lucy | 
Loajalita se cení. A o kom se nemluví, je "mrtvej Homolka" :-).