Šťastný nový '69

19. prosince 2013 v 14:58 | Lady Intrikánka |  Highlight of the evening
Toliko k mému příspěvku do vánoční povídkové soutěže. Věnovala jsem mu poslední dvě noci, abych ho stihla odeslat ještě do ukončení přihlášek. Bojím se, že se moje dílko Vánoc dotýká jen opravdu povrchně, ale věřte, že tam mají svůj význam. :)
(A vážně mě štve, že na blogu nejde odsazovat. Celý ten blok textu pak vypadá jako cihla a nejde to řešit jinak, než odstavci. :/)



Šťastný nový '69


Zrovna jsme s Timem prolejzali autobus jeho táty, protože to jsme dělali často, lezli jsme po tyčích a dělali si z autobusu prolézačku, když zrovna Timův táta nemusel jet do Little Rock, což nemusel tak často, protože spoj z Pinepeak do Little Rock a zpátky jel jenom dvakrát za den, ráno a večer. A tak jsme měli autobus skoro všechen čas pro sebe, tak jsme tam lezli a Timův táta byl buď doma, nebo když se blížil čas odjezdu, stál před autobusem a kouřil a hlídal velkým předním sklem, jestli nešlapeme po sedačkách, protože to jediné jsme nesměli, a pořád koukal na hodinky, aby včas vyrazil na zastávku před obchodem se zeleninou, co patřil panu Johnsonovi a prodávala v něm jeho žena, co se na tu zeleninu pořád smála.

"Ty, Jakeu." Říkali mi tady Jake, protože to pro ně bylo asi jednodušší než Jakub. "Myslíš, že je Donna hezká?" Myslel Donnu Davisovou, co na školním dvoře nikdy neskákala panáka, protože říkala, že to je pro malý děti, a tak tam stála s dalšíma kamarádkama a těm malým dětem, co skákaly panáka, se všechny dohromady smály. Já taky neskákal panáka, protože to je holčičí zábava a navíc jsem si ještě nezapamatoval tu říkačku, co se u toho říká. Občas jsem si přinesl knížku a občas na mě zavolali kluci, až si s nima jdu začutat. Fotbal jsem s nima hrál rád, ještě doma jsme ho s klukama hráli a nepotřebovali jsme ani míč, stačil menší šutrák, ale i tak bylo bezva, když Vláďa přinesl na tajnačku mičudu jeho staršího bráchy, protože co si budeme povídat, šutrákem se tak dobře nekutálí. Když jsme se s rodiči na konci léta, po tom, co k nám přijeli Rusové, přestěhovali sem do Arkansasu, tak jsem byl rád, že se tu taky hraje fotbal, hlavně proto, že jsem vůbec neuměl anglicky a u čutání se moc mluvit nemusí. Ale bylo zvláštní, že s Timem jsme si dokázali rozumět už od začátku, možná proto jsme se spolu tak skamarádili a od tý doby mi pomáhal se anglicky naučit. Byli jsme od tý doby všude spolu, jenom jednou, když jsme zkoumali tunel u trati, k nám přišel kluk, co koktal a jmenoval se Jeffrey, ale mohli jsme mu prý říkat Jeff, a zeptal se, jestli si může hrát s náma. A tak jsme najednou byli tři. Jeff nám pak ukázal bezvadnej nůž, co patřil jeho tátovi, a tvrdil, že s ním dokáže házet jako vrhači nožů na poutích. Jenže jak nám to předváděl, tak mu ta kudla spadla a zabodla se mu do nohy. Ne moc, ale i tak mu tekla krev a Tim pak musel doběhnout pro Jeffova tátu a ten si ho odvedl a už jsme se s ním nesměli kamarádit. A tak jsme byli zase dva. A Jeff od tý doby prej nekoktá.

"Já nevím. Je to holka. Tobě se líbí?"
"Rozhodně ne! Holky jsou hloupý." To je fakt. Když je vám třináct, jsou všechny holky ještě hloupý.Teda... já bych z nich vynechal možná Alici. Alice totiž vůbec nebyla jako Donna Davisová, i když na dvoře taky neskákala panáka. Taky nikdy nenosila do školy pannu, jako to občas dělaly ostatní holky, ani si nečesala vlasy do copů, ale nechávala si je rozpuštěné, jen kratší vlasy nahoře si vázala dozadu do takového malého odstávajícího culíčku, asi aby jí nepadaly do očí. Bylo to docela roztomilý. Chci říct, byla hezká. Donna Davisová byla taky hezká, ale Alice byla hezčí. Timovi jsem to ale neřek. Myslel by si, že jsem divnej, nejen proto, že všechny holky jsou divný a je divný, když se vám líbí, ale taky proto, že hodně lidí ze školy si o Alici myslelo, že je taky divná, jako jinak divná, než ostatní holky. Chápete, ne? Ona se totiž nechtěla moc s nikým bavit, jen jednou za mnou přišla a zeptala se, co znamená nadpis knihy, kterou jsem zrovna četl, protože to byly Povídky malostranské, a pak se ptala, co je to za jazyk a odkud jsem, a od té doby jsem se s ní bavil já, když ne nikdo jiný, a ona se se mnou bavila prý proto, že říkám věci jinak než ostatní, což si myslím, že bylo spíš mojí špatnou angličtinou. Byl to zvláštní důvod, hlavně protože často vypadala, že mě jinak nemá vůbec ráda, a často se na mě zlobila, i když jsem nevěděl proč, ale protože byla hezká a pěkně se na ni koukalo, tak mi to nevadilo, když za mnou vždycky stejně přišla znova.

Chodili jsme spolu na jedno místo, které už bylo kousek za Pinepeak, seděli jsme na svahu a koukali do údolí, protože Pinepeak bylo na kopci, a sledovali jsme v dálce další kopce a ty byly celé obrostlé borovicemi. Bylo tam krásně. A když teď v zimě napadl sníh, bylo to ještě krásnější, i když už jsme nemohli sedět na zemi a courali jsme místo toho v závějích. Alice moc nemluvila, spíš vždycky chtěla, ať vyprávím já a poslouchala, i když to bylo občas těžké, protože co má taky člověk pořád povídat, aby to bylo zajímavé, tak jsem vyprávěl o kamarádech, co zůstali doma, o strejdovi, kterýho jsem měl moc rád a který nám psal dopisy, o babičkách a o tom, co všechno dobrýho vařily a pekly, a alespoň jsem si u toho procvičoval angličtinu, ačkoliv Alici jsem říkal pořád po našem Alice, i když tady se to vyslovovalo "elis", to mi ale znělo moc jako Eliška a to jméno jsem neměl rád, protože se tak jmenovala jedna naše stará sousedka, která rodičům chtěla nalhat, že s klukama za domem kouříme, i když to nebyla pravda a ty vajgly vůbec nebyly naše, ale rodiče jí stejně nevěřili, protože ji taky neměli rádi. Alici to všechno přišlo zajímavý a občas třeba zase chtěla, abych jí četl Povídky malostranské, s čímž jsem měl trochu problém, protože jsem ne všechno dokázal správně přeložit, a tak jsem si občas vymýšlel příběh trochu jinak, abych mohl použít jednodušší věty. Možná proto Alice vždycky tvrdila, že jsme my Češi zvláštní národ.

"Jakeu," začala jednou. Ten den vypadala, že mě vůbec neposlouchá, a vlastně mě zrovna přerušila při vyprávění o tom, jak jsme se strejdou, protože byl myslivec, chodili o Vánocích ke krmelci a jak jsem tam jednou viděl srnku nebo laň, nikdy jsem je neuměl rozeznat. Vzpomněl jsem si na to proto, že Alice měla hodně podobné oči, ne jako můj strejda, jako srnka nebo laň.
"Jakeu, řekni mi něco, co si budu napořád pamatovat." Tak jsem se zamyslel. Chtěl jsem říct něco hodně chytrýho, tak jsem si chtěl dát záležet. Mohl jsem říct třeba něco hezkého o Alici, třeba, jak mi připadá krásná, nebo že není hloupá jako ostatní holky, nebo že ji mám rád. Ale místo toho jsem řekl pitomost.
"Podívej, jak vysoko jsme." A bylo to. A tak jsme chvíli koukali do údolí, jako bychom se chtěli přesvědčit, že je to pravda, co jsem řekl, a porovnávali, jak vysoko jsme. Bylo to hloupé. Raději jsem začal vyprávět zase o Vánocích, protože Štedrý den měl být už za pár dní a u nás doma už jsme měli stromeček a máma pekla poslední cukroví. Ozdob jsme neměli moc, protože většinu jsme jich nechali v Praze, stejně by se cestou určitě rozbily, ale i tak to u nás vypadalo moc hezky. Sehnat tady kapra bylo trochu těžší, ale táta chtěl dodržet tradici a tak jsme na Štědrý večer opravdu večeřeli kapra a potom jsem si pod stromečkem rozbalil takovou tabulku, u které se točilo dvěma knoflíky, aby se na ni dalo kreslit. Nejdřív jsem si myslel, že ji půjdu ukázat Timovi, protože byla vážně bezva, ale potom mě napadlo něco jiného a šel jsem za Alicí.

"Co tady děláš?" vyštěkla, když sešla dolů na zahradu, odkud jsem jí hodil na okno kamínek, tak jako se voláme s Timem, když jeden z nás objeví něco super. Já sice Alici nic super ukázat nechtěl, teda měl jsem s sebou svoji novou kreslicí tabulku, ale nevypadala, že by ji nějak zvlášť zajímala. "Proč jsi ji dostal už teď? Dárky se přece rozbalují až zítra." Vysvětlil jsem jí, že my rozbalujeme dárky už na Štědrý den, protože je to naše tradice. "To je hloupé," odsekla.
"Proč vy nemáte ozdobený dům jako ostatní?" zeptal jsem se prozměnu já, protože Američané si na tohle hodně potrpěli a Alicin dům byl přitom úplně bez světélek, jen z jednoho okna blikala puštěná televize, ale Alice mě okřikla, ať se do toho nepletu. Tak jsem začal mluvit o tom, jak táta sháněl kapra, že musel dlouho přesvědčovat pana Johnsona, aby ho objednal z Little Rock, a i když pan Johnson prodával jen zeleninu, nakonec se nechal od táty přesvědčit, protože on měl na tohle talent; ostatně to on zařizoval všechno pro to, abychom se sem mohli přestěhovat. Jednou se musel za jeden den postupně setkat se spoustou lidí a večer přišel domů úplně opilý, až ho máma musela odvést do postele, ale on s ní chtěl pořád tančit a přitom stále opakoval: "Dneska jsem pro nás získal spoustu kamarádů, miláčku." Tenkrát jsem se smál a smál jsem se, i když jsem to vyprávěl Alici.
"Co je zábavnýho na tom, když se tvůj táta opije?!" rozkřičela se na mě, až jsem se musel přestat smát. "Řekni mi, co je na tom zábavnýho, mít opilýho tátu?! A vůbec, proč jsi sem chodil, jdi pryč a vezmi si domů i tu svoji hloupou tabulku!" drcla do ní, až jsem ji málem upustil, otočila se na patě a rázovala zpět k domu.
"Alice...!" snažil jsem se ji zarazit, protože jsem to nechápal a nechtěl jsem, aby odešla.
"A přestaň mi tak hloupě říkat! A-li-tséé! A-li-tséé! Jsem Elis, tak se to nauč, pitomče!" okřikla mě ještě přes rameno, pak se ale zastavila a brečela a já nevěděl, co dělat, ale rozhodně jsem věděl, že nechci, aby brečela, tak jsem šel k ní a dal jí dárek, který jsem jí přinesl. Byly to Povídky malostranské zabalené do novin, co táta četl u snídaně, protože jsme ještě neměli žádný schovaný balicí papír, když jsme tu předtím ještě žádné Vánoce neslavili, a nový mi máma nechtěla dát, protože jsem jí nechtěl říct, na co ho potřebuju. Taky jsem Alici řekl, že si ho může rozbalit až zítra, jestli jí to vadí. Ale rozbalila si ho hned a když pořád nic neříkala, nabídl jsem jí, že jí budu klidně dál číst, kdyby tomu nerozuměla. A ona sice dál nic neříkala, ale objala mě a to mi stačilo, takže jsme tak chvíli stáli a drželi se, teda já ji držel, aby věděla, že už nemusí dál brečet. A zase jsem chtěl povědět něco chytrýho nebo hezkýho, ale ona promluvila první a řekla zase něco úžasnýho, jak to uměla jenom ona.

"Podívej, jak vysoko jsme."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 19:36 | Reagovat

Dobrý! Je na tom vidět, že text není napsaný "na první dobrou", ale nějakou dobu vznikal. Líbí se mi, nemá jen jeden plán, ale dá se číst různými způsoby. Zajímalo by mě, co pro tebe bylo námětem. Zkušenost z rodiny? Historka z doslechu? Vlastní fantazie a schopnost se vcítit do podobného příběhu? No jo, vím, jsem zvědavý :-).

Já se tentokrát soutěže neúčastním, i když vánoční námět mám. Letos už mám "literárně vysoutěženo" :-).

2 Lady I. Lady I. | Web | 19. prosince 2013 v 22:17 | Reagovat

[1]: Nápad jsem v hlavě už dlouhou dobu nosila a později bych ho chtěla více rozvést, tahle "okleštěná" verze pro účely soutěže má v sobě ještě dost potenciálu, kterého si čtenář, který mi nevidí do hlavy a nezná celý příběh i s detaily, nevšimne. Ale samotný text vznikl za poměrně krátkou dobu, za dvě noci.
Skutečně se stala pouze vložená historka o zabodnutém noži, kterou jsem si nemohla odpustit, a která se stala asi před rokem či dvěma mladšímu bratrovi. :) Zbytek je dílem mé choré mysli.
Až jsem se divila, že jsi zatím nic nezveřejnil, a čekala jsem, jestli něco tasíš z rukávu taky na poslední chvíli. :D

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 22:26 | Reagovat

[2]: Dvakrát jsem se pokusil napsat na Srdce blogu komentář, že tentokrát do soutěže nejdu, ale rád si přečtu zajímavá jiná dílka a všem držím palce, ale nejmenovaný cenzor mi oba komentáře smáznul, jak je poslední dobou jeho zvykem. Ale ne, nemusím být ve všech soutěžích. Já si počkám :-).

Proč by to měla být chorá mysl? Myslím, že mysl je akorát, jinak by byla výrazně "chořejší" i výsledná povídka :-)

4 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 20. prosince 2013 v 18:20 | Reagovat

wooow, další krásný příběh, musí být zvláštní, ocitnout se náhle v jiné zemi s jinou kulturou, krásně napsané :)
taky jsem mimochodem napsala vánoční příběh do soutěže :)

5 neros-san neros-san | 23. prosince 2013 v 23:52 | Reagovat

Je to dost komplexní a dostatečně uzavřený na to, aby to nepotřebovalo další rozšíření.
Líbily se mi ty mikrovtípky, které pointují zmíněné postavy - o tom, jak se paní Johnsonová směje na zeleninu a že Jeff už nekoktá.

Jasně, zajímalo by mě, kde se tam ta rodiny vzala, proč odjela, jak to nakonec dopadlo s Alicí a Jakubem, ale bez toho všeho se to obejde, je to záznam určité nálady určité krátké doby v životě určitého člověka a je to moc krásný a soudržný...
Jediná věc, která mi tam opravdu chybí je proč Alice na Jakuba tak vyjela, nějaký náznak, co ji tak strašně popudilo, jestli jiné zvyky, nebo je její otec opilec, který zrovna sedí nařvaný v kuchyni, nebo je to ještě složitější?

Díky.

Vánoční.

6 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 25. prosince 2013 v 15:34 | Reagovat

Hejjjj a mě by zajímalo What´s the problem u Davisů..?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama