Nad Tatrú sa doblýskalo.

15. července 2012 v 0:09 | Lady Intrikánka |  Main stage
Kouřit začnu teprve až mi narostou krásné nehty, protože v okousaných vypadá už tak hnusná cigareta prostě odporně. Takže kouřit nezačnu asi nikdy (hahaha, vyzrála jsem na to), protože nejsem schopná si je nechat narůst. Nenávidím se za to a od dětství hledám mezi zaručeně efektivními způsoby, jako je hořký lak, ocet, rukavice, švihání gumičkou na zápěstí a podobně, ten zaručeně nejlepší (a hlavně nejpraktičtější; to pro ty, kdo věčně propagují ten ocet, pořád se divíte, že se s vámi nikdo nechce kamarádit?) a přesto to nikdy nevydržím déle než čtvrt roku. Mamka myslí, že to dělám ze stresu, no podle mě je to z nudy, nekonečné, sžíravé nudy, ze které se vám chce až brečet a naříkat "tady mi utíká mládí!". A že jsem se takhle poslední týden nudila hodně (takže další týdny dorůstání v tahu). Tenhle čas mi nikdy nikdo nevrátí.

V rodinném penzionku v té největší díře v podhúří prakticky přesně mezi Vysokými a Nízkými Tatrami jsem většinu času strávila ležením na posteli, zkoumáním struktury stropu a vymýšlením způsobů, jak proklouznout všem těm šmíráckým zrakům a dostat se domů. V takhle malém penzionu zkrátka nenajdete místo, kde byste měli chvilku soukromí. Dokonce - a to nechápu, čí to byl geniální nápad - i dveře do koupelen a na záchody měly všechny skleněnou výplň! >,< Povídejte mi o nedostatku soukromí! Navíc tam byl TEN CHLAP. Nejprve jsme mu říkali Čeledín (protože nikdo nechápal úlohu, jakou tam zastával, prostě tam BYL), potom Bystré oko a nakonec Jochen podle nějaké psychicky nemocné postavy z jakéhosi německého seriálu. Zřejmě šlo o syna majitelů, ale absolutně nic tam nedělal. Nic prostě. Všichni ostatní členové rodiny pomáhali, servírovali, uklízeli pokoje. Jochen se jen válel v jídelně na gauči a čuměl na televizi. Když se nudil, pořád dokola otvíral a zavíral tubičku s lepidlem (?!). Případně spal s otevřenou pusou nebo se v "lepším" případě dloubal v nose. V jídelně. Před lidmi. V době jídla. A šmíroval. Všechno a všechny. Kdykoliv se venku něco šustlo, probudil se z hlubokého spánku staletého a rychlostí, jakou byste od něho nečekali, už byl venku a sledoval, kdo přijel nebo odjel. Neumíte si představit, jak mě vytáčel! Buďto jsem se mohla nudit v pokoji, nebo být neustále pod dozorem Jochena, Bystrého oka. A teď si vyberte. Mohla jsem koukat na stádo lam, ovcí, místního čápa, stovky toulavých koček,... ale jen z balkonu. A i pod ním jsem ho co chvíli slyšela přecházet. Nebo jsem mohla hrát v hale kulečník nebo si povídat s papouškem (jmenoval se Charly, ale pořád opakoval "Pepiku, čauky Pepiku", takže mu nikdo neřekl jinak), ale nic naplat, do chvíle tam byl Jochen.
Merline, to byla dovolená.

Zprvu jsem se radovala alespoň z toho, že tam dobře vaří, jenže pak jsem zjistila, že kuchařka umí dva druhy polévek a tři různá jídla a jen je s drobnými obměnami střídá. Jednou přisypala do omáčky hrášek, jindy udělala jako přílohu jiný salát. K snídani se střídaly vajíčka - párky - vajíčka - párky. Jediný odklon od masa s bramborem nebo omáčky s knedlíkem nastal v ten osudný večer, kdy byl servírován kopeček rýže s hranolky. Fantazie místní kuchařky nás nepřestávala udivovat po celou dobu pobytu.

A vůbec, ať už jste v tomhle penzionu narazili na cokoliv, ve většině případů vás to přinejmenším zarazilo. Už jenom výzdoba. V každé místnosti bylo VŠECHNO. Připomínalo mi to byt mojí tety, která je mimochodem taky Slovenka. Žádný povrch nezůstal volný. V jedné místnosti jste narazili na výzdobu vánoční, velikonoční, valentýnskou, na čarodějnice, na vinobraní,... to byste zůstali zírat. Já teda zůstala.

Ale abych Slovensku nekřivdila. Viděla jsem Spišský hrad, Demenovskou jeskyni, Dobšinskou ledovou jeskyni, Štrbské pleso... no, to je vlastně všechno. A to jsem si ještě většinu z toho musela po puberťácku vydupat, jelikož hrady i jeskyně (což teda nepochopím :D) jsou na kopcích a tam se našim nechtělo šlapat. Pleso bylo v pohodě, tam se jelo hezky zubačkou, a navíc to byl vlastně tátův nápad tam jet, chce nás tam vzít pokaždé, když jsme na Slovensku, jelikož mu tam někde poblíž umíral tatínek, což je ovšem tak dávno, že si to nemůžu pamatovat.
No jinak... jinak nic. Stihla jsem alespoň napsat pár dopisů, na které jsem se chystala už dlouho, něco málo přečíst (nejprve jsem se dlouho prokousávala Jámou a kyvadlem, ale Poeovy povídky jsou pro mě tak nezáživné a nestravitelné, že jsem to musela vzdát a spravit si náladu Inkarceronem od Catherine Fisherové, který jsem úplně namátkou bez předchozích informací vyhrabala asi před týdnem v nějakém hrozně zlevněném výprodeji, a který mě o to příjemněji překvapil - doporučuju) a asi stokrát se pohádat s tátou. Jestli mi tenhle týden něco dal, pak je to pevné rozhodnutí, že už se žádné rodinné dovolené nehodlám účastnit. Taky už na to mám kruci věk. Vždyť je to rok od roku trapnější záležitost. Táta si nechce připustit, že už je starší generace a už se zkrátka v některých věcech tolik neorientuje. A když se mu člověk snaží poradit nebo pomoct, akorát si to odnesu. A pak si to udělá po svém a špatně a je ještě vzteklejší, že jsem měla pravdu. Takže mě seřve znova, protože prostě může. Po předchozí zkušenosti už se mu nenamáhám s ničím radit, což si odnesu taky, protože teď tam všechno musí zařizovat kurva jenom on a on tomu přitom nerozumí.
Doprdele. Na tohle já už nemám.

Chybí mi Pepiku.
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | Web | 15. července 2012 v 19:04 | Reagovat

To víš, s náma, starší generací, to vůbec není jednoduchý. Ale zase v porovnání s Jochenem... :-)

2 may may | Web | 15. července 2012 v 20:00 | Reagovat

Jochen a kuchařka mě velice pobavili.
(Stydím se velice, ale já jsem na Slovensku jaktěživa nebyla - takže i to, cos viděla, je podle mě dost :D)
Ať žijou rodinné dovolené.
Dík za knižní tip. Ačkoliv já bych nepohrdla ani tím Poem, docela mě fascinuje.

3 Baruneta Baruneta | Web | 15. července 2012 v 23:15 | Reagovat

Hm, dělám to taky (myslím nehty). Zítra jdu na rande (bože, nenávidím to slovo, ale jak to rychle vysvětlit někomu cizímu?) a budu vypadat zase jako když mi bylo 13. Krása

4 An. An. | Web | 17. července 2012 v 0:32 | Reagovat

Ty jo, to je hustý. Dneska mi psala kámoška, aby mi ještě jednou poděkovala za Inkarceron, kterej jsem jí dala v zimě k narozkám, že to teď dočetla a že je to úplně super knížka. :D
A já ji přitom začala číst v mobilu a nějak mě to nebralo... Ale to je tím mobilem, vím to! Je to zlo a knížky mají být normální!

A ty dovolený ti nezávidim. Vidím to asi tak, že letos jedu s rodičema na dovolenou naposled. A to jedu proto, protože jedeme s fakt skvělýma známýma, který maj fakt skvělý děcka.
Takže... ti to nezávidim.

5 LoveShy LoveShy | Web | 19. července 2012 v 11:27 | Reagovat

"Fantazie místní kuchařky nás nepřestávala udivovat po celou dobu pobytu." :D hej ty máš vždycky něco extra, připomínáte mi naší rodinu - pokaždý něco uděláme a je to katastrofa :D. A Jochen :DDD já se mu smála už u dopisu :D. Mimochodem, děkuji za něj, odpověď je snad už na cestě :).

Tak..docela.. bezva dovolená, no.. Slovensko není špatný. Škoda jen těch hádek.

S nehty mám taky docela problém, koušu si ukazováček, jinak mám všechny dlouhý. Zkus si najít něco jinýho, co budeš kousat.. Zní to divně, ale.. furt musím se sebou něco dělat a kousání nehtu uspokojuje víc mých smyslů, takže když nekoušu nehet, koušu prstýnek, tužku.. zkus to taky něčím nahradit :D. Protože vůlí to nezměníš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama