Bů bůů.

11. května 2012 v 22:12 | Lady Intrikánka |  Main stage
Někdy to muselo přijít. Zhroucení.
Já ani nevím, kdy jsem naposled ve škole brečela.
Možná mi tak před třemi týdny vyhrkla jedna tajná slzička, když mi jeden profesor zadal prezentaci a nevědomky utrousil vtipnou poznámku, že "ji jistě udělám z lásky k němu", a mě napadlo, že bych si možná měla znovu ujasnit základní pravidla vztahu studentka-profesor a svobodná-ženatý (ovšem doneslo se ke mně, že čerstvě rozvedený, což mi rozhodně nepomáhá), která mi přece nikdy nedělala problém.
Skončím v pekle, bijte mě za to.
Asi potřebuju chlapa, abych přestala vymýšlet píčoviny. To přejde.
Ale opravdu pořádně jsem si ve škole pobrečela naposled snad v tercii, pokud jsem něco dalšího nevytěsnila (to já umím, jsem přebornice v předstírání "nic se nestalo").
Ale dneska najednou - kolaps, a já se musela hned dvakrát zmizet schovat na záchod. Naštěstí byl ve škole chaos, protože po chodbách lítali oktaváni a čtvrťáci, totálně zblblí posledním zvoněním. Taky nejsem zase takovým středobodem vesmíru, aby se někdo staral o mou nepřítomnost ve třídě. Viděla mě jenom Sunny, která byla na záchodech pokaždé zrovna ve chvíli, když jsem se tam zašívala já, a té věřím, že si to nechá pro sebe. Byla jsem vlastně ráda, že vidím zrovna jí.
Nevím proč zrovna dneska. Posledních pár dní bylo docela oukej. A tohle pololetí mám kromě matiky snad nejlepší známky za celých sedm let. Asi jen není nejlepší v sobě všechno dusit, protože pak prostě vybuchnete, když to nečekáte. Zřejmě za to mohlo to poslední zvonění. Vždycky mě to docela bavilo, ale letos byl zkrátka kýbl vody za krkem, voňavka, ocet, počmáraný a upatlaný tváře a vybrakovaná peněženka nějakou třešničkou na dortu nebo poslední kapkou do poháru, přičemž už ani nemám ponětí, co všechno dort nebo pohár obsahují, protože už to prostě ani nepočítám, nezapisuju, nezveřejňuju, vytěsňuju.
Nevím, co dělat, co když se příště takhle zhroutím třeba před představením? Nebo v práci? Zkrátka budu brečet a nebudu k zastavení a nebudu ani pořádně vědět konkrétní důvod?

Smutný, je mi teprve osmnáct a už procházím syndromem vyhoření, který mě měl správně čekat až tak za dvacet let otrocký práce v kanceláři, kde skončím, protože mi nic jinýho nezbyde.

Přijde mi, že jsem stála před Štefi a Moukou a křičela o pomoc a ony mě buď neslyšely, nebo na to kašlaly. A teď, když si po několika měsících všimly, že se něco děje, je moc pozdě, prostě už jim nevěřím. Kdo mi teď zbývá kromě Sunny, která má vlastních starostí dost a je mi trapný ji zahlcovat ještě svýma hloupýma "problémama"?

Nikhdo mě nemhá rháád, nikhdo mhě nechápe, buhůhů.
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. května 2012 v 22:46 | Reagovat

Být tak mladá, jako ty, dívala bych se na život kolem sebe vesele, s nadějí a necítila se ,,vyhořená." To jsou asi ty trable mládí:-)
p.s.velikost písma je na čtení malá, podklad hezký a špatně se to čte, nezlob se.

2 Čerf Čerf | Web | 12. května 2012 v 1:50 | Reagovat

Nejsem žádný psycholog, ale tohle bych na vyhoření netipoval, to, myslím,  vypadá o dost jinak. Spíš bych řek, že je to celkem normální, občas je člověku příjemně a lehce a jindy mu zase něco nečekaně sepne a v ten okamžik mu všechno přijde nespravedlivý a k nesnesení. A v osmnácti emoce lítají víc, tak to prostě je a je to tak nejspíš správně, i když to může člověku připadat v danou chvíli jako podraz :-).

3 An. An. | Web | 12. května 2012 v 13:46 | Reagovat

Broukůů! To je v hajzlu. Víš co bych řekla? Špatná konstelace hvězd... Nebo slunce... Nebo měsíce... Nebo čekoholiv jinýho vyššího a vesmýrnýho, na co by se to dalo svézt. Protože... Začnu číst tenhle článek a říkám si? "Krucinál děcka?! Zhulila jsem se a nabourala se na cizí blog a začala jsem popisovat události mého dne?" Normálně... To budou hormony nebo tak něco. Protože včera jsem taky brečela ve škole asi po sto padesáti letech. A to jsem za život (jako vod první třídy) brečela ve škole možná tak třikrát. Z ničeho nic. Děsivý. Úplně záchvat. Nemohla jsem dýchat a tak vůbec. Naštěstí tam nikdo nebyl. A pak si pěkně sedím v divadle, celá rozhozená a tak vůbec a úplně bezdůvodně mě popadaly takové záchvaty zoufalství a chtělo se mi pořád bezdůvodně brečet a celá jsem se třásla a bylo mi na omdlení a tak. Fakt. humus. Takže... No... Nevím.

4 Laithé Laithé | Web | 12. května 2012 v 14:10 | Reagovat

Přikláním se také k tý konstelaci vesmírnýho svinstva, protože i u mě se objevily lehké záchvaty breku. Ve školo šlo o parádní problém, ale situaci jsem zvládla. Doma pak přišla taková ta iracionální kravina a druhou vlnu už jsme nezastavila.
Já nevím, holt se občas stává, že se nic nedaří. Asi abychom si nezvykali, když jde všechno dobře. Nebo abychom se na ty dobrý časy zase těšili a vážili si jich. Eh, už moc mluvim.
Bude zase líp. ;)

5 LoveShy LoveShy | Web | 28. května 2012 v 9:28 | Reagovat

Člověk si může čas od času dovolit mít slabší chvilku, která může trvat dýl než jenom chvilku a vůbec se za to nemusí stydět.

"Tak jsme přece lidi, né stroje.."
(říkáme si s kamarádama pořád)

Nebudu tady do tebe cpát optimistiký žvásty, jen když se taková situace bude někdy opakovat, nech to být, ono to přejde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama