Kdo nelže, ten nejí.

18. dubna 2012 v 22:13 | Lady Intrikánka |  Main stage
Aneb o zradách vlastního přesvědčení.

Asi nejsem člověk ocelových zásad a pevných hodnot. Ačkoliv asi jak v čem, péčko točit nehodlám, z mostu na gumě (ani bez gumy) skákat taky nebudu a za hranice Německa mě nikdo nikdy nedostane (a pokud, mluvit budu zásadně anglicky, abych všechny Němce pěkně nasrala, jó!). Ale když nám třídní nařídí povinně přispět do Mladé fronty DNES na naprosto stupidní téma - něco jako "život v roce 2050", na stejné téma jsem psala slohovku ve třetí třídě prosím, domečky budou měnit barvu, aby se líbily každému, auta budou meziplanetárně létat, studovat se bude ve spánku a učitelé budou kontrolovat a známkovat naše sny pomocí čteček myšlenek, no nemilujte tu rozkošnou já z minulosti -, prostě raději napíšu hrozivou hovadinu o tom, jak se na sebe budou lidé na ulicích usmívat, protože snad do té doby pochopí, že láska má prostor pro každého, nemají okrádat babičky, mají spolu komunikovat a toho všeho, prosimvás, dosáhnou třeba tak, že začnou s rodinou večeřet u jednoho stolu (!!!). Upřímně, i mně se dělá při čtení toho článku špatně od žaludku, a to jsem ho sama napsala. Snůška keců. To všechno proto, abych to už promerlina měla za sebou. Dá se tedy říct, že lenost nahlodává sílu přesvědčení?
Ale někdy jde víc než o studentskou lenost o otázku přežití, když to lehce zdramatizuji. Říkám si, jestli se takhle cítí všichni opravdoví novináři? Sepsat blábol, zavděčit se šéfredaktorovi a čtenářům, získat zaplaceno. Teď to dilema. Držet se svých hodnot nebo mít co do úst?

Ona to vlastně není ani tak moje starost, co. Ale zase, cesta od studenta k zaměstnání (ne zrovna ta novinařina, cokoliv jiného) vede přes nějaký pracovní pohovor a to je mnohdy ten samý případ. On sice zaměstnavatel už pozná, že říkáte spíš to, co si myslíte, že on chce slyšet (taky už to slyšel stokrát od lidí před vámi), ale stejně se k tomu člověk tak nějak automaticky uchýlí, protože peníze vládnou, nebudeme si lhát, a jíst se musí a krást nesmí. A pak si najednou uvědomíte, že tam dřepíte na tej židli a padají z vás absolutní nesmysly, nad kterými byste jindy kroutili hlavou. (Říkám z mojí jediné zkušenosti u pohovoru, kterým jsem - kupodivu - neprošla. Není divu, ono tvrdit, že o tu práci stojíte, protože "to chcete dělat pro ty lidi, hlavně pro TY LIDI"... směju se taky, klidně se smějte, nezlobím se. :D)

Jenže jak jinak se dneska uživit a nekrást?
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tér. Tér. | Web | 18. dubna 2012 v 23:35 | Reagovat

Naprosto chápu o čem píšeš, já sama ač teprv v devítce, se už nesnažím psát slohy ne tak, jak bych to chtěla, ale tak aby se to líbilo učitelce (což mě značně omezuje) je to sice něco jiného než zaměstnání ale veskrze ta samá situace :D.

2 Čerf Čerf | Web | 19. dubna 2012 v 8:16 | Reagovat

Někteří lidi při výběrovém řízení naopak ocení upřímnost, ale chce to dobře vážit a umět trochu odhadnout, jaký je "výběrčí" člověk. Pamatuji si na svůj první pohovor v soukromém sektoru, kde jsem - nemaje špetky praxe v oboru - uspěl asi jenom díky tomu. Když se mě ptali, proč se hlásím právě k nim, řekl jsem něco v tom smyslu, že si myslím, že prostě oni mají co nabídnout mně a myslím, že i já jim, a když se zeptali, co bych dělal, kdyby mě nevzali, odpověděl jsem, že věšet se kvůli tomu rozhodně nebudu, protože na světě nejsou sami. Ale připouštím, že se to nedá použít vždy a všude :-).

3 Michelle Michelle | Web | 21. dubna 2012 v 17:07 | Reagovat

Přesně tohle mě táhne od toho, psát do novin. Prostě neumim psát to, co chtěj lidi slyšet. Já mám jednou svůj názor a ostatní už mě nezajímaj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama