No jé, bylo načase. Prázdniny. I když Velikonoce neslavím a nejradši bych je úplně bojkotovala (a letos tuplem s tím bordelem kolem ceny vajíček), neudělám to, protože vzdát se dobrovolně prázdnin by bylo holý šílenství. Zvlášť teď, když mám (tichej a nenápadnej) panickej záchvat před každou hodinou matematiky, uvítám jakoukoliv možnost se jim vyhnout.
Jak jsem před časem řekla, tak jsem také udělala, a pozvala jsem "svůj mužský klon" (v podstatě jde jen o to, že má taky úžasně silný hlas - jako já -, kterým všechny na schůzích a poradách vytáčí - JAKO JÁ -, a společně bychom zbořili tenhle svět, ach roweno, buď milostivá) na "kafe nebo pivo nebo já nevim, co piješ". Kroutil se dva dny, než z něj vypadlo, že někoho má, a popřál mi krásné provoněné jaro, wut da fuck. Ale co, svět se nezboří, šlo o jedno kafe. Jsem ráda, že jsem to udělala, už jen proto, jak na mě Štefi obdivně zírala, když jsem jí to řekla (protože ona sama raději zvolí dvouleté zbožné stalkování, než by někoho někam narovinu pozvala). Holkám jsem se totiž dopředu se svým úmyslem nesvěřovala, ať mě klidně všichni bohové holčičích kamarádství zatratí, ale jestli ještě jednou uslyším Moučino "A tobě se ten kluk líbí?", které si prostě nemůže odpustit nad každým mým "objevem", začne mi od pusy téct pěna. Nevím, jestli ta věta má znamenat zdravý přátelský zájem o mou emoční stránku, nebo jestli slouží k vyjádření obav o můj vkus. Stejně jako "Jé, vždyť to je úplně stejnej typ jako..." a doplní jméno některého z kluků, co se mi v minulosti líbili. Ze všech viděla naživo všeho všudy jen tři, ale s naprostou jistotou ví, jaký typ byl Ríša Jinotků z Louhoviček, co jsem ho potkala v létě na koupálku roku dva tisíce devět, aby ho mohla porovnat s Libůrkem Knotíkem, co chodí na seminář z historie kalamářů.
Aneb neposuzuj člověka podle profilové fotky na facebooku.
A vůbec, kdybych si měla každý den zapsat něco, čím mě ten den Štefi s Moukou vytočily... ale to dělat nemůžu a nebudu, protože jsme prostě nejlepší kamarádky a mám je prostě ráda atd. Ale vždyť už jsem minule psala, že "s holkama je to divný", tak proč to dál pitvat.
Chtěla jsem ještě něco psát. Ale už nevím, co to mělo být.
Já bych vůbec psala. Já bych psala, až bych brečela.
Mám už několik let rozepsanou povídku, na který mi hodně záleží. Někdy mě to chytne a píšu třeba měsíc v kuse a pak třeba půl roku - ticho. Jako by vyschl pramen. Zaseknu se v nějakém bodě a nevím, jak dál. Dokud mě za několik měsíců nenapadne řešení a znovu se do toho neponořím.
V hlavě mám ještě jednu povídku, novou. Zatím jen tak okrajově, ale ten nápad je tak vtíravý, až to bolí. Jenže jakmile ji teď ale začnu psát, nikdy už nedokončím tu první! Vždyť se znám. Takže dilema prostě, krize prostě.
Taky jsem rozepsala hned několik článků, ale copak je můžu zveřejnit? Potřebuju ze sebe nějak dostat události posledního víkendu, ze kterých jsem upřímně řečeno dost v prdeli a dostávám z nich panickou ataku ještě teď, ale jak poslední dobou stále opakuji, některý věci by v sobě měl člověk dusit až do smrti. I za cenu toho, že mu z toho definitivně hrábne.
Co mám dělat?
Její Veličenstvo
Lady I.
Absint | 
Laithé | 
hahaha, to je vtipné. Máš úplně stejnou panickou hrůzu z hodin matiky jako já. Možná tě ale nepotěší , že já měla minulý týden poslední hodinu matiky v životě (tralala, my life has started)