Je mi, jako by...

mě přejel parní válec.

se mě moje plíce chystaly opustit.

to moje hlava včera trochu přebrala a teď se motá jak poslední štamgast z putyky v Santa Puela po zavírací hodině.

Asi tak mi je.

A co je na tom nejvíc super? Že mi právě začaly prázdniny.

Jistě, to jenom já chodím denně zdravá jako rybička do školy a nechávám si dobrovolně a bez keců srát na hlavu (o čemž psát NEBUDU, protože by mě to akorát stálo další nervy a vás zbytečně strávený čas), abych ulehla v horečkách v neděli večer před začátkem jarních prázdnin. Jistě. Jistě.

Neremcala jsem, když jsem měla zůstat v Praze jako jediná, zatímco všichni spolužáci se rozprchnou do všech světových stran buď na hory, nebo někam do tepla. Prostě jsem si vymyslela nějaký vlastní program a fakt se mi podařilo ten volný týden nějak zaplnit. Jenže karma řekla NEIN, protože mě nenávidí a dělá všechno proto, aby mi zabránila ve štěstí. Možná, kdybych se prostě oddala sebelítosti a celý ten týden dobrovolně seděla doma jak pecka, nemusela karma vůbec zasahovat a upoutávat mě násilím na lůžko, já bych dál vyzařovala svojí "negativní auru" (Violet, drahoušku, jdi se vycpat, do MOJÍ "aury" ti nic není... mimochodem, aura? To myslíš vážně?) a ona by se jen kochala tím, jak jsem překrásně nešťastná, o což jí očividně jde. Zřejmě dělám něco, za co má nutkání mě trestat, o čemž já ovšem nemám ani páru. Co dělám špatně, narozdíl od všech těch šťastných lidí kolem mě? Nedělám sice žádný dobrý skutky, ale taky jsem nic špatnýho neprovedla. A kdo nic nedělá, ten přece nic nezkazí, no ne? Správně bych tedy měla být na bodě nula, naprosto neutrální vůči veškerýmu vesmírnýmu hněvu a karma by si mě vůbec neměla všímat. Jenže tenhle systém očividně pekelně selhal.

A co je na tom nejhorší... v celým tomhle bytě není jediný zpropadený kapesník!