(Zhoubný) vliv Mikuláše na dětskou psýchu.

5. prosince 2011 v 20:59 | Lady Intrikánka |  Main stage
Teprve dnes jsem si uvědomila, jak důležitý svátek pro mě byl Mikuláš. Zdá se jako jeden z těch "podřadných" svátků, které slouží už jen jako důvod k tomu, aby se děti mohly beztrestně natláskat sladkým. Jenže pro mě byl asi vážně důležitý.

1. Adventní kalendář.
Mikuláš ohlašuje příchod Vánoc. S obdržením adventního kalendáře začíná to kouzelné, netrpělivé, zdlouhavé čekání (a ujídání čokoládiček na dva dni dopředu s tím, že si další den nedám, a následné vztekání se na sebe za svou nenažranost). Dokonce si pamatuju, že (kdysi dááávno) na Mikuláše byl už napadlý sníh. To snad jednou budu vyprávět vnoučatům a ta mi to neuvěří.
Nuže tedy, tady asi začala moje láska k Vánocům (a poučení, že nenažranost se nevyplácí). :D

2. Mikuláš ztratil plášť.
Recitování notoricky známých básniček, falešný kvíkání, co tenkrát byl ještě "roztomilý dětský zpěv" a ne "zavři hubu, ségra!", občas dokonce naučený taneček, to všechno navlečeno do rozkošných šatečků, punčocháčů a culíčků, protože někdo musel být to aktivní nebojácné dítě, které otráví čerta básničkama natolik, že si neodnese mladšího bratříčka, který ze sebe naopak strachy nevydá ani kuňk. To jsem si všechno prožila a líbilo se mi to. *dávivý zvuk* Myslím, že tohle byly jedny z těch okamžiků, které ve mně kousek po kousku probouzely moje sklony k herectví, předvádění se a exibicionismu vůbec. Na jednu stranu je to dobře, nikdy potom jsem netrpěla trémou ani strachem ze strašidel (až na ten osudný rok, kdy mě k mému překvapení čert opravdu odnesl až k výtahu - Merlin žehnej sousedům a jejich ušním bubínkům -, pochopte, to bylo něco, co jsem nečekala; byl to první rok, kdy "Mikuláš ztratil plášť" nezabralo). Na druhou stranu... je to fakt traumatizující, když si uvědomím, že mě rodiče předváděli jako cvičenou opičku. Hůř. Opičku v šatečkách. (Poznámka: možná nalezen další zlomový bod - budoucí odpor k šatům a sukním?)

3. Dej sem dítě!
Jak jsem rostla, Mikuláš začal nabírat nový rozměr. Teď jsem byla moc stará na to, abych recitovala andělům, ale ne dost stará na to, abych na sebe navlíkla kostým a vyrazila do ulic/na školní chodby/do školní družiny. Jenže to už jsem dávno nebyla blonďaté, modrooké dítě, jakým jsem bývávala, a jen blonďaté, modrooké holčičky mohly chodit za anděly. Taky jsem nebyla z nejvyšších a nejhubenějších (i když moje maminka by se hádala, ale já přece vím, co vidím na fotkách, a pamatuju si, co o mně prohlašovaly tehdejší spolužačky) a Mikuláš má být přece vysoký a štíhlý. Suma sumárum, na tmavovlasý, oplácaný dítě logicky zbyde role čerta. A já se té role zhostila s nadšením sobě vlastním. Vždyť který jiný den v roce jsem mohla pobíhat s počmáraným ksichtem, rozcuchanými vlasy, v kožíšku a s ocáskem a řvát a blekotat na malý caparty? Ruku na srdce - anděl si takovou srandu nikdy neužije. Důležitý poznatek, kterého se držím dodnes.

4. 2011, vole!
Dobře jsem si uvědomovala, že rok co rok vidím na ulicích pořád méně Mikulášů, čertů a andělů. Ale letos to je vážně tragický. Zkusmo jsem vyrazila na nákup. Blikající rohy nosily jen pouliční děvky, kterým jsem ovšem po bližším ohledání byla nucena srazit skóre z třiceti let na třináct, po ulicích běhaly i v téhle tmě a v tuhle hodinu, kdy už se sama bojím vycházet na našem sídlišti bez doprovodu, pořvávající děti se slovníkem horším, než jaký ovládám já (a když už něčí slovník pohorší i mě, tak to už je co říct), musela jsem se vyhýbat jejich petardám (jak k nim přišli, věkový průměr těch skupinek mohl být maximálně 9-10 let!?), a když už se ukázal Mikuláš s doprovodem, jako stín se za nimi držela parta cikáňat, jejichž přítomnost by i přes jejich relativně nízký věk znervóznila i mě.
Uvědomila jsem si, že už nechodím strašit děti v čertovském převleku ne proto, že bych na to byla moc stará, ale protože děti už o to nestojí. Je to smutný. Mě provázel tenhle svátek celým dětstvím, ale tuhle tradici už prostě dál nepředám, i kdybych se zbláznila, protože by mě to stálo akorát podpálený kožich nějakou zábavnou pyrotechnikou, vykradený pytel s bonbony, případně ty nervy, které by mě to stálo, abych se udržela ty fracky neztlouct. A to mám děti ráda. Ale na Mikuláše... mlátila bych je všechny. To vás pak přejde chuť konat dobrodinní. Kdo ví, třeba mě tenhle svátek formuje ještě teď a za pár let budu bytostně nenávidět děti.

V celkovém součtu jsem uznala, že jsou dny, kdy jsem ráda, že už mám dětství nenávratně za sebou. Žádné šatečky, žádné infantilní básničky, žádné zdlouhavé přesvědčování o tom, jak jsem byla, jsem a budu hodná podle předem daného, neměnného scénáře "Mikuláš se zeptá - čert zamítne - anděl se zastane - Mikuláš dá zapravdu andělovi - HELL YEAH, SLADKOSTI!" Jednou už jsem si tím prošla a teď je řada na dalších. Pokud o to nestojí - neví, o co přijdou. Kdo jim teď bude formovat jejich psýché, no?

Do Vánoc zbývá 19 dní.
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | Web | 7. prosince 2011 v 8:12 | Reagovat

Od té doby, co jsem na Žižkově potkal zfetovaného anděla, taky se mi zdá, že se svátkem sv.Mikuláše není vše, jak bývalo :-). Propříště nacvičím Mikulášské haiku, schválně jestli otrávím aspoň vyslance pekel :-).

2 Claire Claire | Web | 7. prosince 2011 v 8:52 | Reagovat

Jako bys mi mluvila z duše... I přes svůj obrovitánský respekt z čertů jsem se na Mikuláše každoročně těšila.. A dnešní děcka? Škoda mluvit, jsou to smradi...

3 Gabriella Gabriella | Web | 7. prosince 2011 v 9:06 | Reagovat

Já musela chodit za čerta tenhle rok v práci- Kdybych za to nedostala zaplacno, nikdo mě nedonutí. protože v obchodáku, kde brigáničím se denně vystihuje  kupa cigánů, kteří neměli nic lepšího než v pondlěí řvát na všechny čerty, mikuláše a anděly a sporstě jim nadávat. To jsem si pak říkala jestli mám zapotřebí ze sebe dělat vola. Ovšem nejen cikáni i ostatní dětičky byly  na přeshubu, nemám ráda děti.

4 Laithé Laithé | Web | 7. prosince 2011 v 14:46 | Reagovat

Všichni Mikulášové, které jsem potkala, chodili už jen do bytů, protože za to jsou prachy. Je mi z toho zle.
Vždyť Mikuláš je kouzelnej! A když už děcka nevěří, že existuje, můžou se za něj převléct. Teda mohly. Před pár lety chodily skupinky ještě jen tak rozdat pár bonbónů a postrašit caparty. Bylo to o zábavě. Teď je to spíš o nervy.
A jinak.. já musela být vždycky anděl. Na čerta jsem nebyla tolik průbojná a hlavně mám blond vlasy. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama