Propařit noc.

3. prosince 2011 v 0:44 | Lady Intrikánka |  Main stage
Stalo se to, co jsem již považovala za nemožné, nepravděpodobné, neuskutečnitelné.
Našla jsem Dobrou čajovnu. :D
Mám pocit, že jsem se už zmiňovala o tomhle zakletém místě. Byla jsem tam jednou jedinkrát a od té doby jsem tu čajku prostě nenašla! Procházela jsem Václavák nahoru dolů jak blbec a vždycky se mi jí nějakým způsobem podařilo přehlídnout. Kamarádi mě ujišťovali, že určitě není zrušená, vždyť jsem tam nedávno byl/a, a nechápavě pozorovali můj zmučený výraz v obličeji. Nedovedla mě tam paměť, mapa, GPSka ani zdlouhavé pobíhání sem a tam od jednoho konce náměstí k druhému. Až dnes, dnes jsem šla po Václaváku z úplně jiného důvodu a... byla tam, samozřejmě. Dveře dokořán, nad nimi cedule, všechno se to na mě smálo s očividným úmyslem vytočit mě na nejvyšší míru. Já se ale místo toho musela smát. To prostě jinak nešlo. Tohle se může dít vážně jenom mně. :D

A to jsem se na Václavák dostala docela náhodou. Byla jsem totiž vedle ve Vodičkově ulici koupit dárek pro Štefi a potom mě napadlo, že skočím do Luxoru pro dárek babičce (pod heslem "čím víc stránek, tím lépe"), jenže jak jsem viděla ty trhy, nemohla jsem si je neprojít (a neslintat nad trdelníkem a nenakoupit turecký med mamce na usmířenou a předražený kyselý pendrek bráchovi pro radost a medovinu tátovi pod stromeček a...) a cestou zpět ke koňovi jsem procházela právě kolem té zakleté čajovny. Takže takhle jsem se k ní dostala. Stál za tím...

Tak moment, pořád si nemůžu být jistá, jestli si Štefi i přes svůj slib nečte můj blog. Takže následující řádky v jejím vlastním zájmu zakryju (a v případě, že přeci jen nakukuje, nebude ve svém vlastním zájmu šmírovat :3).
Koupila jsem jí k Vánocům gramofonovou desku, ke které je přidělaný hodinový stroječek, takže jsou to... hodiny. Prostě hodiny. Včera (vlastně už dneska) na ně koukala v jedné výloze u Lucerny, tak jsem se pro ně dnes po škole vrátila. A po půlnoci jsme byly u Lucerny, protože...

Včera měli letošní maturanti ples. Na maturáky jsem nikdy nechodila, jelikož se zkrátka se staršími studenty nebavím a tak mezi nimi nikoho neznám. Ale letos jsem šla, jelikož za rok budu na jejich místě já, a chci vidět, jak to vypadá a probíhá. Nijak extra mě to tam nebavilo. Asi nejsem společenský tvor. Nebo to bylo tím, že mi to ze všeho nejvíc připomínalo taneční, kde se mnou taky nikdo nechtěl tancovat. Těšila jsem se na valčík. Miluju valčík. Ale ten se (logicky) tančí ve dvou, merlinžel. Takže Lady zase utřela nos. Nudila jsem se, pochodovala po Lucerně sem a tam, po schodech nahoru dolů, věčně hledala někoho, s kým bych se mohla bavit, sledovala tančící páry, utápěla se v tiché sebelítosti. I ta Mouka, která je po operaci kolene, si trsla, protože Brňák udělá, co jí na očích uvidí, a kdyby ji měl na tom pódiu poponášet i s berlí, tak ji bude poponášet i s berlí, protože je to prostě "jejich písnička" (jedna z desítek "jejich písniček") a na tu prostě nemůžou netancovat. Jsou tak sladcí, až jim skoro závidím. Ale musela jsem se tvářit mile a společensky, protože nemám právo nikomu kazit večer, a navíc jsem musela vypadat povzbudivě pro Štefi, která se zase utápěla ve svým jezeře sebelítosti, protože se Kurt (samozřejmě jako vždy) věnoval jiné slečně. Někdy mě štve, že to nedokáže zakrýt jako já, protože už mě to po dvou letech začíná unavovat. Ale jsem nejlepší kamarádka a tak nesmím hudrovat. Holčičí zákony.

Největší krize nastala, když se spakoval orchestr a spustilo se "společensky přijatelný disko trisko" (profláknutý klasický hity jako La Bamba a celý playlist z Pomády, na který můžou mladí tancovat a zároveň to nepohoršuje přítomné staříky), a Brňák ve svojí neskonalý potřebe pomáhat druhým vymyslel, že půjdeme tancovat.
Za á, když už jsem takový zoufalec, že se mnou nikdo nikdy netancuje, tak mě to aspoň nechte zkousnout s jakous takous hrdostí, nechte mě předstírat, že netancuju, protože vlastně tancovat vůbec nechci, a nechoďte se mnou jen z lítosti. Protože to je ponižující. Já vím, že to myslel dobře, ale mně se chtělo brečet. Což jsem nemohla, protože řasenka a protože to přeci jen myslel dobře. On za to nemůže, že je občas tak nesnesitelně hodný.
Za bé, to si nemohl vzpomenout při valčíku?!
Vydržela jsem pár písniček a když mě začala z úsměvu chytat křeč, šla jsem se na záchody převléct, sehnala jsem Štefi, rozloučily jsme se s Moukou a Brňákem a vypadly ven. Po plese se totiž šlo ještě na afterparty do klubu Palanca, kam Mouka skrzevá svoje koleno nešla. Ale jinak tam šli z plesu snad všichni. Teprve, když jsme sborově vyšlapali asi milion schodů (a zjistili, že je tam vlastně funkční výtah), vystáli si frontu (na střeše domu!) a nechali si prohrábnout tašky černochem od ochranky ("Mám tam šatičky, botičky, svetříček, psaníčko..." "A vodičšku!" "Ne, to jsou botičky." "Ták jó."), zjistili jsme, že jde o docela prostorný a příjemný taneční klub. Tam se mi trochu zvedla nálada (v klubech se nemusí tančit v páru, yo!) a nakonec to byla sranda. Propařili jsme noc a jakožto pár posledních přeživších trosečníků jsme se vraceli prvním ranním metrem. Zvláštní, vracet se z tahu a potkávat lidi, co jedou do práce. Doma jsem někdy kolem půl šesté potichu proklouzla do pokoje, mamka byla už vzhůru a byla ve sprše, tak jsem doufala, že ještě nekontrolovala, jestli jsem v posteli. Přesto jsem dnes pro jistotu koupila ten turecký med jako úplatek na usmířenou. Stačila jsem si ještě nařídit budíka a usnula jsem jak zabitá. Být přes čtyřiadvacet hodin vzhůru, z toho většinu času na podpatcích (každý krok byl jako bodnutí tisíce nožů, takhle nějak to musela mít malá mořská víla), to vyčerpá.

Promerlina, tohle taky všechno sepsat. Najednou je zase jedna ráno. Zastavte mě někdo a pošlete mě spát. Rozhodně mám v tomhle deficit. Spala jsem dnes asi pět hodin, pak jsem šla svatouškovsky do školy na tu jednu hodinu němčiny, na kterou se většina lidí vyflákla. Privátní hodina němčiny v pěti lidech, paráda. :D Němčinářku tak dojalo, že alespoň někdo dorazil (potažmo pak zrovna ta naše parta, která pařila nejdéle ze všech), že nám jen pustila nějaký dokument o Hitlerovi a dokonce v češtině.
Povídám, zastavte mě, než se zase rozkecám! Spát! Zítra musím shánět další dárky!

Jdu spát!
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 6. února 2012 v 20:55 | Reagovat

Občas mám taky takový ty pocity sebelítosti nikdo se se mnou nebaví, nikdo mě nechce a nezatancuje si se mnou, přestože jsem chtěla protestovat že tancovat neumim.
A občas docela nechápu jak jsem tyhle pocity mohla mít... přijde mi že nějakej ten zájem přichází když mě to zrovna vůbec nezajímá.
A znám to heslo čim je ti hůř tím víc se usmívej. :)

2 Davhathe Davhathe | E-mail | Web | 8. května 2017 v 4:30 | Reagovat

Buy Cheap Cialis On Line  <a href=http://byuvaigranonile.com>viagra</a> Secure Zentel 400mg Ups In Canada Pharmacy Who Has The Cheapest Cialis Comprare Viagra Generico Kamagra Oral Jelly Zoll Recherche Cialis Pas Cher

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama