Natahuju ruce do prázdna.

14. listopadu 2011 v 22:16 | Lady Intrikánka |  Main stage
Večerní tma, rozcestí, po obou stranách tmavá zákoutí, přímo naproti úzká ulička a jediná pouliční lampa se marně snaží proříznout tmu, no jediným výsledkem jejího snažení je podivná naoranžovělá záře sálající do okolí, která vyvolává dojem, že se něco z druhé strany snaží prosvětlit tu zvláštní mléčnou bariéru.

Je to hrozný kec, ale líp nedovedu popsat, co mě donutilo zastavit se a zírat, když jsem se dnes vracela z herectví. V duchu jsem sesmolila omluvu všem hororovým filmařům, nad jejichž filmem jsem posměšně utrousila: "No jó, strašidelná ulička v mlze, klasika!" Nic si nevymysleli, nepřikrášlili, nedoefektovali, tyhle uličky fakt existujou. Podívala jsem se na cesty vlevo i vpravo, zjistila jsem, že kdyby se v té tmě a mlze ukrýval lupič/násilník/úchylák, všimnu si ho teprve, kdyby stál metr a půl ode mě, a chtě nechtě jsem se musela dát rovně do té podivné hororové oranžovosti přede mnou. A příjemně mi nebylo.

Avenged Sevenfold - Save Me
11 minut epična.

Dnes byla celá Praha v mlze. Nebo to byl smog? Nebo to byl odraz mý zasraný nálady?
Poslední dobou mám pocit, že tápu. Že nevidím dál než na dva metry. Natahuju ruce do prázdna a čekám, kdo mě chytí, aby mi pomohl se vymotat z mlhy, aby mi ukázal, že nejsem v tý nicotě sama. Ale odezva žádná.

Štefi.
Dnes jsem zjistila, že jsem jí stihla doříct vždy jen tak polovinu informace. V pátek jsem byla s bráchou ve Hvězdě, hrozný pajzl, zahuleno, ze stropu místy kape, na parketu všeho všudy jeden jediný naspeedovaný fetka, od kterého jsem se snažila držet co nejdál, protože jsem si tam šla především zatancovat. Tak jsme tam byli jako největší exoti na parketu dva a trsali na mozek vymývající house. Bráchův kamarád tam slavil sedmnáctiny, nikoho jsem tam neznala, měla jsem jen dohlížet, aby patnáctiletý bratříček nenasával. Chtěla jsem napsat Itchie, protože vím, že tam občas chodí, ale než jsem to stihla udělat, kde se vzala, tu se vzala, byla tam. Než jsem se ale stačila vrátit z panáka a pokecu, měl v sobě brácha dvě piva. Nice. Scukla jsem se tam s jedním sympaťákem, byl po rozchodu se slečnou, tak jsem mu dělala vrbu, poslouchala opilecké řeči, nechávala si děkovat za to, jak mu hrozně pomáhám, oslovovala ho "miláčku", nechala se děkovně objímat. Někteří lidi mají vážně vtipnou opičku. Prý jsem jediná, koho zná, kdo viděl Fantoma opery. Říkejme mu tedy Fantom, i když to zní směšně. Dostal číslo a já slib, že se ozve. Neozval, ale s tím jsem počítala, tuhle noc si nemohl pamatovat, byl jako pytel.
Ale než jsem se stihla dostat alespoň do poloviny vyprávění, když jsem to dnes líčila Štefi, přitančil Ex jako květinka a začal mlít ty svoje nezajímavý sračky, načež se Štefina pozornost přesunula výhradně k němu. Je mi putna, s kým se baví, ale Ex mi tohle dělá pořád. Přijde, skočí mi naprosto neurvale do řeči a Štefi mu skoro zbožně naslouchá. Někdy se mi zdá, že mi to dělá schválně, aby mě naštval. Specielně dnes jsem nebyla schopná jí nic doříct, běhala za ním jako pejsek. Stačilo, aby na ni zapískal, a ona poslušně přiběhla. A to nemyslím obrazně, píská na ni jak na nějakýho čokla. Vzdala jsem veškerý pokusy o konverzaci. Přece nebudu žárlit na svýho bejvalýho, že se mi snaží přebrat nejlepší kamarádku! Když ji zajímá víc Ex, ať si poslouchá jeho. Taky by se s ním mohla dělit o všechny učebnice, který si nekoupila, protože spoléhala na to, že si je nakoupíme my s Moukou a ona bude moci klidně parazitovat. To mi připomíná...

Mouka.
Když jsem neuspěla u Štefi, chtěla jsem se vypovídat u ní. A nešlo jen o páteční Hvězdu. Měla jsem se o víkendu sejít s Jeho Veličenstvem, což samozřejmě zase nevyšlo, přeložil to na dnešek. Tušila jsem, že to budu potřebovat s někým probrat, napsala jsem tedy Mouce, jestli nechce večer navštívit. Je chudinka po operaci a už několik dní leží doma, tak jsem myslela, že by ji návštěva i potěšila. Odepsala, že dnes večer je u ní na návštěvě Brňák. Samozřejmě. Zapomněla jsem, že některé holky chodí i s takovými kluky, kteří jeví o své přítelkyně zájem, a záleží jim na tom, jak jim je a podobně. Přeju jim to. To se někdo má. Čímž se dostávám k...

Jeho Veličenstvo.
Jako už ostatně obligátní téma na tomto blogu. "Jeho Veličenstvo a jeho nezájem o moji osobu."
Výše už jsem se zmínila, že schůzku přeložil na dnešek. Jeden by si pomyslel, že by si už mohl zapamatovat, že pondělí mám zabrané. Taky si přesně nepamatuju, který den má jaký kroužek, ale minimálně vím, jaký den má volný a jaký ne. Nicméně vím, respektive nevím, na kdy by padl další termín schůzky, rozhodla jsem se tedy zatáhnout kousek herectví. Mám tak trochu okno, vůbec ovšem netuším, co jsme tu hodinu dělali, nebo o čem jsme mluvili. Tedy o čem ON mluvil. Já poslouchala tak na půl ucha, abych stíhala včas odpovídat "hm" a smát se. Najednou jsme stáli na nábřeží pod Letnou a šli hrozně dlouho v té zimě a mlze podél vody. A bylo to takový ponurý a já si připadala taky ponuře. Najednou jsem si uvědomila takových věcí. Třeba, že si pamatuje všeho všudy tak polovinu informací, který jsem mu o sobě navykládala. Například má v hlavě zakódováno, že já = metalistka, ale zbytek úspěšně vypustil. "Můžeme někdy zajít na jazzboat. Bylas někdy na jazzboatu? Asi ne, vždyť ty jazz neposloucháš. Nevím nevím, ale myslím, že žádný metalboat neexistuje, nebo ano?" Ohromně vtipné, honey. "Ale já poslouchám jazz. Neposlouchám jenom metal." Ani už nevím, co mi odpověděl. Vždyť jsme spolu poslouchali Hughe Laurieho. O tom jeho albu ví ode mě, několikrát jsem o něm mluvila, kvůli mně ho stáhl. Poslouchali jsme ho spolu před usnutím. Takový věci si člověk zapamatuje.
Taky mi došlo to, nad čím jsem uvažovala celou dobu, totiž "co je na našem vztahu špatně". Je to tak prosté a mělo mě to napadnout daleko dřív. Nejsem šťastná. Ta-daa. Vídám to všude kolem. Mouka a Brňák. Violet a Drobek. Dokonce i Tágo a Ex se svejma slečnama. Jsou šťastný. V tom to je. Když přece někdo s někým chodí, logicky musí být šťastný, jinak by s ním nebyl. Já si uvědomila, že dobrý dvě třetiny celkový doby, co jsme spolu my dva s Jeho Veličenstvem, jsem byla zklamaná, smutná, nasraná, nešťastná. To celé proloženo chvilkovými stavy radosti, bezprostředně pár dní po tom, co jsme se viděli. Ale poté návrat k permanentní nasranosti z toho, že se neozývá, že nejeví zájem. A to není dobře.

Mohla bych se rozepisovat dál a dál, mám toho na srdci ještě tolik a nemám to komu dát. Připadám si sama. Bez Štefi, bez Mouky, bez kohokoliv, komu bych se mohla svěřit... Proč ale zbytečně zahlcovat cizí lidi malichernostmi, když to nepomůže ani vám, ani mně. Maximálně jsem se z toho zčásti vypsala a ukradla vám trochu času. Ale pořád nemám pocit, že jsem to napsala tak, aby to úplně vyjádřilo, jak se poslední dobou cítím. Pořád je toho tolik. A brečet nehodlám, ačkoliv by to možná taky pomohlo. Ale ne. I když bezprostředně po dnešní schůzce s Veličenstvem jsem měla na herectví párkrát namále, ale prostě ne.

Rozhodla jsem se. Už před nějakou dobou. Prostě to skončím. Chtěla jsem to udělat už dneska.
Můj problém je v tom, že jsem špatná herečka. Herec musí umět improvizovat. Já se držím striktně scénáře, který si sestavím. A můj rozchodový scénář začíná tím, že se na mě podívá a zeptá se: "Děje se něco?" "Stalo se něco?" "Co je ti?" a já to na něj vychrlím. Jenže on se scénáře nedrží. Nezeptá se. V tu chvíli na mě plně dolehlo to, že jeho prostě nezajímá, jak mi je, jak se cítím, jestli se něco neděje. Všimla si toho učitelka herectví, všíml si toho dokonce i můj sebestředný pantáta, ale on nezaznamenal nic. Nezajímám ho. To bylo to, co mě utvrdilo v tom, že to prostě udělám.

A pak ta ulička.
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Laithé Laithé | Web | 15. listopadu 2011 v 17:45 | Reagovat

Mlha mě štve jen v tom, že to všude vypadá jako v Erroru a to mě trochu děsí. :D
S nedopovězenými historkami mám taky problém, ale už to neřeším. Nic neřikám, protože vím, že bych mluvila zbytečně. Jen mi je pak občas vyčítáno, že se nesvěřuju. Ironie.
Na Jeho Veličenstvo prostě ser, když on sere na tebe. Držím palce, ať je líp. ;)

2 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 15. listopadu 2011 v 17:49 | Reagovat

[1]: Chodíš do Erroru?? Na Palmovce? :D

3 Laithé Laithé | Web | 15. listopadu 2011 v 22:13 | Reagovat

[2]: Jou. Poměrně často, ale nejsem tam nikdy moc dlouho, holt zákazy. :/ :D Nějak jsem si myslela, že to tam budeš znát. xD

4 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 16. listopadu 2011 v 19:26 | Reagovat

[3]: Vlastně jsem tam nikdy nebyla, ale slyšela jsem dost a dost. :D Navíc jen o pár metrů dál chodím na herectví. :D

5 Laithé Laithé | Web | 16. listopadu 2011 v 23:38 | Reagovat

[4]: Ahá. Error je pověstnej. Někdy se stav, třeba se potkáme. ;)

6 neros-san neros-san | 28. listopadu 2011 v 22:57 | Reagovat

Stejně by mne hrozně zalíbilo, proč je pláč tak nedoceňovaný... Vy ho všichni naprosto diskriminujete a neuvědomujete si, jak se máte, že to ještě dokážete...
A nechtějte to neumět.
Bývá to psycho život.
Jinak... někdy je člověk překvapen, kolik věcí se ve skutečném životě podobá filmu. Kolik skutečností a skutků je jak ze špatnýho scénáře, nebo naopak, dialogy klapou tak, že si člověk říká: "Proč to nikdo nenatáčí??"
A nakonec není o co stát.
Uličky jsou temný a Světýlka zhasínají- melancholie- projít dveřmi do smradu města, zakopávat o smažky a říkat si, jak je život skvělej...
Je.
Haré Krišna!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama