Houba v mládí jedlá, ale spíš nejedlá.

16. října 2011 v 0:59 | Lady Intrikánka |  Main stage
Včera moje konto smutně zaplakalo.
Jindy jsem spíš šetřivý člověk, mám v hlavě myšlenku vlastního bydlení a to se potom každá koruna hodí, moc tudíž nerozhazuju. Ale včerejšek byl finančně více než náročný.
A víte co? Udělalo mi to strašně dobře! :D

Zkrátka jsem si řekla "Musím snad živit nějakou rodinu? Nemusím." (A nediskutujte, asi bych o nějaké něco věděla. To je to, co je fajn na tom, být ženská - o nemanželských dětech prostě nemůžete nevědět. :D) "Peníze jsou oběživo," řekl mi jednou někdo, "tak proč je nenechat kolovat?"

Abych to zkrátila, trochu jsem proškrtala seznam z minulého článku.
(To mi připomíná, že jsem konečně spočítala ty dny do Vánoc, jak jsem slíbila.)

Dnešním dnem zbývá do Štědrého dne přesně 70 dní.
Spusťte odpočítávání! *gong*

Zpět k věci. V pátek jsem byla jako vždy veleotrávená z celého týdne a tak jsem se prostě sebrala a šla hned po škole na nákupy. Zprvu mě to otrávilo ještě víc, jelikož mi psal jsem psala (samozřejmě) Jeho Veličenstvu, jestli se teda někde sejdeme, když jsme se na tom domlouvali před týdnem, a on na to, že nemá čas. Fáájn, říkám si, stejně by se na nákupech nudil (mě osobně to taky vždycky hrozně rozčiluje a nudí, pokud nejdeme nakupovat s Moukou) a vyrazila jsem do Palladia. Nechápu, že tam vždycky zamířím, když vím, že se tam akorát ještě víc rozčílím. Skrze otroublé turisty není k hnutí, nikdy nevím, kde co je, nebo jak se sakra dostanu ven?!, vždycky se v tom šíleném komplexu ztratím, schody vedou na naprosto nelogická místa a všichni ti mladí, bohatí, vystylovaní polobozi, co tu nakupují, ve mně vzbuzují dojem, že jsem chodící ztělesnění nevkusu (a asi fakt jsem).
Prošla jsem tedy pár obchodů (pár!) a zhnuseně vypadla ven (asi za tři hodiny! proč je ten barák tak směšně obrovskej?!). Zamířila jsem do Nového Smíchova, který se už tolikrát osvědčil (nechápu, že tam tedy nikdy nejdu rovnou), odcházela jsem snad kolem sedmé, unavená, vyprahlá, hladová (ale když stojíte v kabince a nešťastně konstatujete, že ani desáté džíny v řadě vám nepadnou, zakážete si na hodně dlouho cokoliv, co má kalorickou hodnotu), rozcuchaná z neustálého převlékání, ale také obtěžkána taškami.

Skóre:
○ boží botičky z Deichmanna (a nechci slyšet ani slovo od těch, kdo ví, jak moc tímhle obchodem pohrdám a zároveň si z něj vždycky nějaké boty odnesu),
○ džíny z New Yorkeru,
○ tílko (též NY),
○ a nakonec kabát, ale jaký kabát! Suprový kabát! (a asi historicky první kus oblečení z H&M, který se mi kdy líbil)

Takže jsem nadmíru spokojená. ^^
Podzime, pojď si pro mě, jsem ready. :D

Jó, to jsem si myslela!
Pan otec se pojednou rozhodl, že vezme svoji tchýni na houby, a jako vždy se ptal mě a bráchy, jestli chceme taky jet. Těžko říct, jestli to čekal, ale souhlasila jsem, což překvapilo i mě samotnou. Houbaření mě nebaví, nebaví, nebaví. Houby nemám ráda, nechutnají mi, mají nechutnou konzistenci (a nechápu, proč je třeba lidi dusí, když jsou potom ještě mazlavější a odpornější) lezou po tom slimáci a navíc je nedokážu rozeznat, takže tam tu neidentifikovatelnou věc leckdy nechám být, jelikož nevím, jestli třeba není jedovatá. Já bych samozřejmě, jako ten čertík z pohádky, sbírala ty krásné a barevné, ale lidé mi už odmala vštěpovali, že co je krásné, to je špatné (možná ne tak doslovně :D).
Nicméně jsem dlouho neviděla babičku a navíc se mi docela líbila představa toho zamlženého lesa poránu, opadaného listí, ticha, chladného čerstvého vzduchu... Ve skutečnosti byla zkurvená fakt. hrozná. zima. Myslela jsem, že umrznu, a to jsem byla vážně nabalená, protože jsem s tím počítala. Jenže asi ne dost. Ovšem na to, jaká byla kosa, jsme našli hub poměrně dost, "poměrně" plný košík a ještě celou tašku václavek (jo, teď dělám chytrou). Můj podíl byl minimální, ale taky jsem našla pěkný kousky, takže mám radost. Ale představte si dítě, co prstem ukazuje na houbu a ptá se: "Totojé?" Asi tak jsem totiž vypadala já. Běhala jsem s každou druhou houbou k babičce, abych se zeptala, jestli je jako jedlá.
A babička byla někdy mimořádně vtipná. "To je holubinka." "A ta je jedlá?" "Jo," prohlásila a obloukem ji zahodila. Což jsem nepobrala. :D Nebo "To je čechravka podvinutá, v mládí jedlá... ale spíš nejedlá." Suma sumárum většina mých hub skončila zase zpátky na zemi, většinou jsem ani nevěděla proč. :D Ačkoliv mě je to fuk, já bych to tak jako tak nejedla. :D

A jelikož jsem se zase nějak rozjela a je už zase po půlnoci, musím aktualizovat:
Do Vánoc zbývá 69 dní. (Duh!)
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adriana Adriana | Web | 16. října 2011 v 1:07 | Reagovat

strašně rychle to utíká, Vánoce tu jsou za chvíli =)

2 just-weird just-weird | 16. října 2011 v 10:13 | Reagovat

Zvláštní, jak nákupy dokážou zvednout náladu :D.
Každopádně ti gratuluji k vydařené koupi :)

a asi bych měla začít nakupovat dárky :/. SAKRA :D

3 Rabe Rabe | Web | 16. října 2011 v 13:50 | Reagovat

ale ne fuj ty vánoce už tu budou brzo! a houby sbírám stejně :D

4 Endaria Endaria | Web | 16. října 2011 v 18:49 | Reagovat

69 je sice dokonale stylové číslo (mám si tak vyložit to tvoje "duh"? :PPP), ale mohly by ty Vánoce ještě chvilku počkat. To je na tom nejhorší. Každou chvíli se přistihnu, že se těším, až bude sníh... ale nenávidím a nechci Vánoce.
A obchoďáky nenávidím... neb mě štve, že ne že mi nic není (to taky ne, s těmahle kejtama...), ale že se mi ani nic nelíbí. Prostě fuck.

5 An. An. | Web | 17. října 2011 v 13:26 | Reagovat

Ahahaha! Já byla taky nakupovat! A taky poměrně úspěšně. Ale ty boty... Ouvej. Deichman na jednu stranu nesnáším, pač se to tam hned rozpadá a tak vůbec, ale na druhou stranu... Je to tam levné... A občas hezké :D Ale já jsem fakticky zoufalá. Potřebuju kozačky!!
Ale jsem šťastná za tebe, že jsi dobře pořídila :) Já jsem aspoň vrcholně spokojená se svým kabátem ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama