Stála jsem na Karlově mostě a nemyslela na to, že mě nemiluješ.

25. září 2011 v 2:17 | Lady Intrikánka |  Main stage
Je to správný, když vlastního přítele vídáte asi stejně často jako máte menstruaci? Ne, vážně, tuhle jsem zjistila, že si musím schůzky s Jeho Veličenstvem zapisovat do diáře, abych později na otázky kamarádek "A kdys ho vlastně viděla naposled?" dokázala pravdivě odpovědět.
Tuhle ke mně přišla Mouka a povídá: "Poslyš, se Štefi jsme se dohodly, že by vážně bylo lepší, kdyby ses s Jeho Veličenstvem rozešla."

Prosím?? :D
Takže vy jste se dohodly, že by bylo lepší... ahaa...
Tak to jó. Že jste se na tom společně dohodly, tak já do toho teda jdu. Asi to jinak nejde, když už jste to takhle nakrásno vymyslely. :D

No to mně poser. :D
Tak já si prej nechám kecat do života od kamarádek.
Teď vážně, nevím, jestli mě má víc zarážet, že ty dvě o volných chvílích řeší můj společenský život, nebo to, že dodala: "Vždyť vidíme, jak jsi z toho zničená."
Samozřejmě mě to štve a vím o tom, ale to mě to opravdu tak zžírá, že je to vidět i navenek? Co když ten chlap v metru a dirigent v opeře měli pravdu, když tvrdili, abych "se usmála", že "vypadám hrozně smutně"?

Pink - One Foot Wrong
Uchýlím se k ní vždycky, když to jde s nějakým klukem do háje. Srdcovka.

Po tom, co Jeho Výsost frnknul beze slova do Anglie a slíbil, že se v pondělí po návratu ozve, nastalo další období rádiového ticha. Ve čtvrtek už jsem se skřípěním zubů naklofala SMSku, přičemž mi Mouka se Štefi stály za zády a kontrolovaly, zda zpráva dostatečně překypuje uštěpačností. Tu jsem ale, když se nedívaly, smazala a řekla jsem jim, že ji odešlu později. Podle mě byla až moc nepřátelská a co já vím, jestli se tej jeho babičce nepřitížilo nebo tak něco, že v tej Anglii museli zůstat dýl a on to jen nechce řešit přes telefon? (Prostě jsem se jako už tradičně chlácholila vším, co se nabízelo.) Nakonec jsem udělala kompromis a později napsala jen něco jako "Mohla bych alespoň vědět, kde jsi?" Holky to schválily a ani mně to nepřišlo moc hysterické, zkrátka jen takové lehké rýpnutí.
K mému nevýslovnému údivu odepsal do chvilky. Je už v Praze, nepsal, protože si v Anglii zapomněl mobil, který mu došel až dnes, a samozřejmě jako obvykle nemá čas, takže se nemůže přijít podívat na operu, i když je derniéra a on už nebude mít potom příležitost... Ale jo, chápu, že toho má hodně, navíc, když teď týden zameškal kvůli tej Anglii. Ale stejně, proč mi nenapsal sám hned, když mu přišel ten mobil? Slíbil přece, že napíše. Proč se mu musím pořád vnucovat a doprošovat se? Když jsem se zeptala, kdy se uvidíme, už neodepsal.

Žádám tak moc, když chci mít pocit, že mě má rád?
Mouka s Brňákem jsou spolu pořád. Píšou si. Spává u něj. Jezdí na výlety. Sportují. Oslovují se "lásko". Byli se na mě podívat do opery.
A nebo Gemelle s tím jejím. Byl se na ní v opeře podívat aspoň šestkrát! To je jen o něco méně, než kolikrát jsem to musela vidět já! A věřte mi, vidět to samé představení po šesté, jakkoliv je to úžasné a krásné a dechberoucí, je docela otrava. Ale on tam byl kvůli ní.
Violet s tím maturantem. Kdykoliv se potkají na chodbě, chovají se, jako by je od sebe oddělili snad na stovky let. Jednou jsem viděla, že někam spěchal, a jak šel a míjel ji, stejně si to neodpustil a musel ji na tu půl vteřinu, co šel kolem ní, chytit za ruku. Sladké.
A jak mi teprve bylo, když Itchie vyprávěla, jak ji ten její odprošoval na kolenou s pláčem a růží v ruce, aby se k němu vrátila, když se dva dny předtím pohádali. Že bez ní nemůže být a tak dál.

Jsem sice v jádru pečlivě skrytý romantik a jen velmi zřídka to přiznám, taky jsem nikdy nebyla až takový extrém, že bych brečela u dojáků a zakládala si na velkých slovech lásky, růžích a svíčkách, ale když slyším nějaké takovéhle vyprávění, říkám si "Proč dokážou přítelové ostatních udělat takovýhle gesta, jen ten můj ne?" To nejhezčí, co mi kdy řek (respektive napsal), bylo "Myslím na tebe." Ačkoliv i to je milé, nevím, na co si stěžuju. Fakt po něm nechci, aby mě oslovoval "Beruško", "Kočičko" nebo nedejmerlin "Prcinko" a podobná zvěrstva, jaká dokáží tihle fejsbukoví miláčkové, co se takto oslovují, vymyslet. Spíš by mě potěšilo, kdyby mi dal nějak najevo, že mě má alespoň trochu rád. Protože to já prostě doteď nevím. Prostě to nevím, nepoznám to. Když se někomu měsíc neozvete, asi o jeho přítomnost příliš nestojíte. Na druhou stranu vidím, jak se na mě občas (při těch vzácných okamžicích, kdy jsme spolu) dívá, přesně tak, jak se na mě dívával Ex. Ačkoliv, tak mě napadá, ten přece ve finále taky prohlásil, že mě vlastně nikdy nemiloval. Asi mají tenhle pohled kluci nějak zabudovaný nebo co.

Včera to na mě tak nějak dolehlo. Únava z toho hektickýho týdne, spánkový deficit, lítost nad tím, že se opera vrací do Krumlova a já ty lidi už neuvidím, a asi nejvíc všechny ty smíšený pocity z tý věci s Jeho Veličenstvem. Šla jsem naposledy do Ledebourských zahrad, abych pomohla naložit kulisy a kostýmy do auta do Krumlova, což zabralo asi jen dvacet minut a mně se ještě domů nechtělo. Měla jsem samozřejmě možnost jít za Ex, jelikož mi chvíli předtím psal, jestli bych nešla ven, ale to se mi vážně nechtělo a navíc, pokud napsal mně, znamenalo to, že už ho všichni ostatní odmítli, jelikož já jsem vždycky poslední možnost. Zlepšovala jsem si náladu představou, že se teď někde k smrti nudí úplně sám a nikdo s ním nechce nikam jít. A jak jsem šla na tramvaj, rozhodla jsem se, že je čas udělat něco, co mi vždycky spraví náladu, když je mi mizerně - projít se po Karlově mostě. Pokračovala jsem tedy přes peron dál, kolem Mekáče, kolem tý úžasný restaurace, kde jsme byly v létě s mamkou, kolem chlápka v rytířským převleku, co lákal turisty na prohlídku věže a nechal se s nimi fotografovat.

Miluju Karlův most. Jsem tam tak hodinu, pozoruju vodu, racky, historický budovy, Národní divadlo, Pražský hrad, metronom na Letné, opírám se a nakláním se přes okraj a koukám dolů a pozoruju lodě, mávám lidem na člunech, hlídám si kabelku před kapsáři, prohlížím si místní kreslíře, kterak tvoří portréty turistů, poslouchám všechny ty jazyky, co kolem zaznívají, fotím páry, které mě o to lámanou angličtinou poprosí a ani se nebojí, že jim foťák ukradnu, vyslechnu si flašinetáře a další hudebníky, usmívám se na lidi a absolutně na nic nemyslím. Problémy najednou nejsou, nic neřeším, jen tak stojím opřená o tu zídku a sleduju západ slunce nad Prahou, což je snad ještě krásnější než noční Praha. Jediné, co mě zajímá, je na kolika turistických fotkách asi skončím a do jakých končin se tak můj obrázek dostane, nebo to, kdo na tomhle místě asi stál a sledoval Vltavu třeba před sto lety, co měl asi na sobě, na co myslel a podobně.
Řekla jsem si, že dojdu pěšky na nejbližší metro, jenže když jsem tam došla, řekla jsem si, že půjdu ještě kousek dál a potom ještě kousek dál, prohlížela jsem si historické domy a snažila se zařadit je do uměleckých slohů a období, usmívala se na turisty, aby si z Prahy odnesli vzpomínku o milých místních obyvatelích, došla jsem až na Václavák, potom jsem najednou byla před Masarykovým nádražím, ale šla jsem ještě dál, dokud se nezačalo stmívat a nezačala mi být zima. Už tak jsem byla z toho Karlova mostu řádně profouknutá, tak jsem se šla zahřát do Palladia, před kterým jsem se zčistajasna vyloupla, prohlédla si pár výloh a pak už jsem to zapíchla do metra a jela domů.

Byl takový milý duševní relax po tom příšerně náročném týdnu. I když se mi chtělo spát, byla jsem uťapkaná a byla mi zima, což se na mně naneštěstí podepsalo a můj ne zcela doléčený kašel se znovu ozval. Tak teď zase zahřívám krk a piju čaj slazený bezinkovým likérem od babičky, snad to pomůže. K doktorovi už nejdu, už tak jsem toho ve škole zameškala příliš a on by mě zase nechal doma.

Víte co? Prostě asi potřebuju někoho, kdo by mě občas objal. I když se snažím tvářit, jakože všechno zvládám, občas bych dala nevímco za obyčejný objetí, který mi mě uklidnilo a který by mi dalo pocit, že nejsem na věci sama. A i kdyby to ten člověk neudělal, aby tady minimálně byl, abych mohla mít pocit, že by to mohl udělat. Jenže Jeho Veličenstvo tady ani není. Chtěla bych mít konečně pocit, že mě má někdo rád. A to já s ním merlinžel nemám. Možná by doopravdy stálo za to to ukončit. Ale to já neudělám už jen proto, že to po mně chtějí kamarádky.

Na to jsem moc paličatá.
Její Veličenstvo
Lady I.

P.S. Omlouvám se za tu zeď textu, ale přes týden jsem neměla čas to ze sebe vypsat po kouskách a přitom jsem to fakt potřebovala. Chápu, že nikoho nebaví číst takovýhle obsáhlý shluky písmenek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 25. září 2011 v 8:00 | Reagovat

Omyl, mna tvoje zhluky pismeniek citat bavilo. Navyse, vypisanie sa pomaha na dusi. Clovek si to v hlave ulozi..:)

2 Luczynka Luczynka | Web | 25. září 2011 v 11:26 | Reagovat

Souhlasím se Sashou. Mně taky vždycky pomůže, když se z toho života můžu vypsat někam, kde vím, že mám někoho, kde si to třeba někdo i přečte. Ale ikdyby si to nikdo nepřečetl, pomůže mi to tak. Takže se vůbec neomlouvej.

3 Adelaine Pierce Adelaine Pierce | Web | 25. září 2011 v 11:51 | Reagovat

To už je věc názoru. Ale já vím, že jsou andělé, že je Bůh, i ďábel. Na to prostě věřím, mám k tomu důkazy. S anděly jsem sice ještě ani mluvit nezkoušela, protože to by bylo ze strany satanisty tak trochu rouhání, ale já jí rozhodně věřím, s tím co vím. A je spoustu lidí, kteří s anděly mluví. :) Ale to je věc názoru, nebudu tě nějak nutit tomu věřit.

4 Endaria Endaria | Web | 25. září 2011 v 12:52 | Reagovat

Jsou chvíle, kdy si říkám, jestli to není fajn, že jsem sama. Že jsem sama vždycky byla a nevypadá to, že by se tenhle stav změnil... Protože "alespoň nemám tyhle prblémy..." Pche. Nemám? Nemám pocit, že bych občas ráda uvítala něčí otevřenou náruč? Samozřejmě, že mám... Takže upřímně řečeno nechápu, kde na to bereš sílmu, pakliže se cítíš jako já, akorát to áš ještě umocněný tím, že víš, že by ses takhle cítit NEMĚLA, když máš Jeho Veličenstvo.

A mimochodem... *objím* ;)

5 LoveShy LoveShy | Web | 25. září 2011 v 20:14 | Reagovat

Mě baví tebe číst, někoho ne, ale zrovna tebe jo. Chmch.. tak abych začla od začátku, kamarádky vědí, co ti říkaj, ale jasný, že nemaj právo ti říkat, co dělat v takový situaci. Na jednu stranu chápu, že HO máš ráda a rozumíte si, na druhou je to fakt otravný, když ti nedává najevo NIC. Zapomenutý mobil v Anglii zní jako dobrá pohádka, to jen tak na okraj. Souhlasím s druhým odstavcem odspod.. nebo prostě ten text začínajícím "Víte co?". Taky jsem taková.. tvářím se, jakože všecko v poho, já to zmáknu, ale ve skrytu duše každej potřebujem tu jistotku, že nás má někdo rád a neříká nám to každý den (to je nuda), ale jednou za čas, kdy to tak příjemně zahřeje u srdce. A objetí.. ne takový ty každodenní "tak čau zejtra" objetí.. ale takovýto "držím tě a už tě nikdy nepustím". No jo.
A odstavec o Karlovu mostu.. to je jak kdybych to napsala já. Ať už po slohové stránce, tak tím, že vnímáš podobné věci. Závidím ti, že můžeš večer sledovat západ slunce z Karlova mostu. Ono.. za Ještědem taky slunce hezky zapadá, ale už je to ohraný. Praha je pro mě vzácností.
Hele.. s NÍM se rozhodni jak myslíš, nemá cenu se ale trápit nebo zatěžovat člověkem, kterýmu nestojíš ani za SMSku..

6 An. An. | Web | 27. září 2011 v 19:51 | Reagovat

Posté a rozhodně ne naposledy teskním po Praze. Jak dokonalé město. A Karlův most? Miluju!
Každopádně. Holka, nerozcházej se s ním. Teda... Nemůžu ti nijak radit, že jo. Nevím, jak se cítíš. Zachovej se podle instinktu. Ale rozhodně nedej na kamarádky :D Taky bych nedala. Tohle nesnáším.

7 Čerf Čerf | Web | 29. září 2011 v 14:48 | Reagovat

Znám to, taky většinou něco neudělám jen proto, že mi to někdo druhý poradí, i kdyby měl stokrát pravdu, tak ať si na mě moc nevyskakuje, že? Čímž jsem si teď zdůvodnil, že každá rada je vlastně zbytečná, tak už ani neceknu :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama