Fotoautomat.

10. září 2011 v 1:59 | Lady Intrikánka |  Main stage
Včerejší Finita proběhla celkem dobře. S Endariou jsme se tam sešly jako první, i když tam vlastně vůbec nehrála, ale šla se na nás podívat, protože nesla Siale klobouk ke kostýmu. Já si s sebou prozřetelně vzala brufen, kopla ho do sebe hoďku před představením a podařilo se mi tak nějak se rozmluvit. Hlas mi sice pořád trochu přeskakoval a nezněl vůbec zdravě, ale utáhla jsem i svoje "řvací" části, nezadrhla se, nezapomněla text, takže jsem se sebou poměrně spokojená. Vždyť už jsme to hráli tolikrát, že to snad ani nešlo pokazit, šlo vyloženě jen o to, že mezi tím byly dva měsíce prázdnin a tohle bylo první představení po dlouhý době.

Paní Hradská tam nepřišla, ale prý se možná ukáže, až budeme hrát na začátku října v Jiskře. Taky jsem se rovnou dohodla s naší učitelkou (taky jí budu muset vymyslet přezdívku, je to takhle blbý, když jí vlastně tykám), že zase začnu chodit po půlroční pauze na herectví. Letos by se mi to mělo podařit nacpat do rozvrhu, na pondělí. To je skupinka, ve který jsou samý fajn lidi jako Endaria, Siala, Kluk za Zenitem,... takže se na to těším. A se zbytkem skupiny (a nebudu popírat, že jsou tam lidi, kteří mi budou chybět o trochu extrémněji, ale to bych tu zbytečně nerozebírala) se stejně budeme vídat na vystoupeních.

Jo, to mi připomnělo. Když jsme včera skončili, všichni se tak trousili domů a podobně. En a ostatní už byli pryč, tak jsem ještě honem zavolala na Kluka za Zenitem, který tam dělal zvukaře, aby na mě chvilku počkal, že půjdu s ním, ještě jsem si totiž balila věci a kostým. Tak nějak jsem ale tušila, že nepočká, a opravdu, když jsem asi o minutu později vyšla, byl fuč. Říkám si, to mu nějak extra vadím? Udělala jsem něco špatně? Dřív se se mnou přece bavil normálně, ne? Tedy... normálně na jeho poměry. Je to dost zvláštní člověk, způsobem vyjadřování, chováním, různě. Nechala jsem to být, od Sialy vím, že se prý ke kamarádům chová často dost odměřeně, ale stejně mě to trochu zamrzelo. Jak jsem šla domů sama a tímhletím otrávená, řekla jsem si, že to vezmu přes Karlův most, který je hned vedle. Nevím, čím to je, ale procházka přes Karlův most mi vždycky zvedne náladu. Táhla jsem s sebou sice tašku s kostýmem, pršelo, byla jsem vyřvaná, nachcípaná, unavená, zmrzlá, ale promotávala jsem se těma turistama (naštěstí jich už tam kvečeru tolik nebylo), ve volný ruce držela růži, kterou jsme dostali na představení, a říkala si, odkud asi jsou turisti, kteří mě míjí, poslouchala všechny ty jazyky, sledovala zamračenou, uplakanou Prahu a byla jsem spokojená. Taky mě občas napadlo, co si asi o mně myslí ti kolemjdoucí turisté? "Aha, tak ta je místní, ta to tu zná." "Tu růži má asi od přítele." Co já vím? Hrozně bych chtěla lidem vidět do hlavy. Ale zároveň se někdy třeba bojím, když jsem v místnosti s mnoha lidmi, jestli náhodou jeden jediný z nich neumí číst myšlenky? Takovou věc by přece nikdo neprozrazoval, když toho může nakrásno využít. Co když to fakt někdo na světě umí? :D A já jsem tak pěkně v prdeli? :D
Třeba když jsem předtím jela na to představení. V autobuse a později v metru naproti mě seděla naprosto nepovědomá paní, která se na mě ale pořád usmívala. Pořád mě to nutilo přemýšlet, odkud jí znám, jestli a odkud zná ona mě, jestli nemám někde na kabátu flek, jestli nemám rtěnku na zubech, jestli nemám špinavý boty, jestli nejsem rozcuchaná,... a ona se, kdykoliv o mě zavadila pohledem, zatvářila, jako by potlačovaa smích. Co si o mně musela myslet???

No, nechám to být. :D
Dnes jsme se ve škole fotili. Jedna spolužačka při pohledu na mě tak jako posměšně prohodila: "Ty ses na to focení nějak vyfikla..." Prosím? Přitom jsem včera večer sledovala na loňské třídní fotce právě jí (konkrétně tedy výši jejích podpatků) a pečlivě vybírala, co si obleču a obuju, abych pořád vypadala o něco umírněněji, ale pořád pěkně. Nakonec to dopadlo tak, že mě na chodbách zdravili primáni stydlivým "Dobrý den" a potom se zase spěšně omlouvali, když z mého výrazu v obličeji vyčetli, že to asi není profesorka, koho zdraví. Na jednu stranu mě to potěšilo, na druhou poměrně vyděsilo (že bych to vážně tak přepískla? :D).

Samotné focení proběhlo... hekticky. Ale o tom tu psát nechci. Fotky snad vyjdou nějak hezky. Potom jsme měly s holkama ještě volnou hodinu, tak jsme se sebraly a šly jsme v sestavě Sunny, Marshall, Aerenwyn a já do Alberta. Tam jsme ale nedošly, narazily jsme na fotoautomat (:D:D) a rozhodly se nacpat se tam všechny čtyři, což byl tedy nadlidský výkon! Ale asi na sedmý pokus jsme byly s fotkou jakž takž spokojené (v rámci možností :D). Nakonec jsme se při návratu do školy stavily v sámošce, koupily si čtvrtku melounu a plastový vidličky a potom to dlabaly o němčině. :D Nejlépe utracených pětadvacet korun! :D

Já tu fotku žeru. :D
*fotka smazána, tůdle*

Psala bych dál, ale už jsou za á skoro dvě ráno a za bé jsou to věci, které se tu v nejbližší době objevit nesmí. Mouka se totiž taky účastnila Gabrielliny soutěže o šaty (kterou jsme obě absolutně projely :D) a zná tak teď adresu mojeho bložínku (tímto tě zdravím, Mouko!) ...
(ano, jmenuješ se tady Mouka :D) ...
(já vím, zabiješ mě, ale mně se ta přezdívka líbí :D) ...

Takžééé... to už jsou čtyři. Čtyři lidi, kteří mě osobně znají, z původně plánované nuly. Pravda, Endariu jsem kontatovala sama, Štefi odpřísáhla, že sem nechodí, u Happyho si nejsem vůbec jistá a teď i Mouka, která i ten minulý blog navštěvovala tak jednou za měsíc, takže to přežiju.

Whatever, ono to, co jsem sem chtěla původně napsat, zase tak moc nehoří.
Prostě to vyventiluju jinde.

Spinkejte sladce.
Její Veličenstvo
Lady I.

P.S. Nedávno jsem psala o tom, že jsem si kupovala diář a sehnala jsem jen nějaký růžový se srdíčky, protože ostatní byly oproti tomuhle dětské až moc, a že nějaký nějaký takový by si určitě koupila Violet. "Schválně, že mi ho zítra pochválí," jsem psala.
Tuhle o angličtině se ho zmocnila. A moc se jí líbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Endaria Endaria | Web | 10. září 2011 v 15:06 | Reagovat

Oh my Valo! Ani netušíš jak jsi mě vyděsila - já totiž taky dost často přemýšlím nad tím, kdyby někdo v okolí uměl číst myšlenky. To bych byla slušně v prdeli...:D Kluk se Zenitem, to je dokonalý:D Ale jo, on je takový zvláštní... Někdy je docela fajn, jindy mě to jeho nadšení ze všeho neuvřitelně sere a někdy něco mezi:)

2 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 10. září 2011 v 21:08 | Reagovat

[1]: Proto mě tak dostalo, když ten svůj Zenit najednou vyměnil za nějakej Canon nebo co :D To byla pro mě prostě zrada. :D

3 An. An. | Web | 12. září 2011 v 18:40 | Reagovat

Hehe, fotka je perfektní!
A nad čtením myšlenek přemýšlím tak často, že to nejspíš není ani zdravé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama