Everything's possible with a hammer.

13. září 2011 v 22:09 | Lady Intrikánka |  Main stage
Mám ji ráda, ale za ty její brouky do hlavy ji nenávidím.
Nebejt jí, byla bych šťastná a nemusela bych mít do krve rozškrábaný ruce.

Sweet Dreams
Verze od Emily Browning (Suckerpunch OST)

Třeští mi hlava, ale stloukám podělaný koupelnový skříňky, protože jenom slaboši tlumí bolest prášky.
Popravdě je to spíš tak, že se bojím kombinovat léky, i kdyby to byla jen blbá tabletka na kašel a brufen na hlavu.
Když se nedopatřením předávkuje váš velký vzor, zanechá to na vás stopy.
Takže jsem si raději vybrala kapsli proti kašli a se zaťatými zuby předstírala, že mi nic není.

Ne nadarmo věčně říkám, že z celý rodiny jsem tady já ten největší chlap. Rozhodně nejsem nejsilnější, ale pantáta je na manuální práce dokonce ještě víc levej než já. Plánkům nerozumí, poradit si nenechá.
"Tohle patří sem."
Nic. Čumí do plánku.
"TOHLE..." netrpělivě píchám prstem na místo v plánku, "patří SEM..." názorně ukazuju na pracovní plochu před námi.
Mlčí. Kouká.
"Fajn. Udělám to sama. Podej mi kladivo."
Ticho. Civí do plánku.
"Já vím, jak to udělat. Podej. Mi. Kladivo."
"To zničíš."
"Nezničím. To kladivo!"
"Pod kladivem to praskne."
"Tak to zkus sám a rukou!"
Zkusí to sám a zjistí, že to bez kladiva nejde.
"Vidíš? Vem na to kladivo."
Bezradně kouká do plánku. Rezignovaně si pro kladivo dojdu sama a bez problémů to zatluču.
"Co je tam dál?"
Mlčí a čumí. Pěním potlačovaným vztekem. Bolí mě hlava a přetahuju se s pantátou o debilní kladivo. Mám chuť mu ho hodit na hlavu a odejít, ale to by ty skříňky nebyly hotový nikdy. Už takhle ho do toho tlačím tři týdny a chci to mít hotový, než se vrátí máma z lázní, protože to budu já, kdo za to bude moct. A tenhle... nebudu říkat co, protože o rodičích ze zásady nemluvím hnusně, překvapivě i v případě, že jde o pana otce... se k tomu není sám schopný dokopat. Když před něj tu krabici sama postavím a vybalím, dělá, jako by pro nás nečinil kdovíjakou oběť, odmítá spolupracovat a děsí se už při prvním řádku v manuálu obsahující informaci o dvou potřebných osobách a orientačním čase tři hodiny. Tři šílený hodiny bez cigára, televize, kafe a šlofíka. Kdyby nebyl tak zpomalený a dal na moje rady a podal mi třeba to debilní kladivo, když jsem o něj prosila, mohli jsme být hotovi nejpozději do hodiny. Všude hledá problém, při sebemenším náznaku, že by něco nemuselo vyjít, to vzdává a nechává na příští den. A já prý trpím prokrastinací! Za celý dnešek jsme udělali dvě podělaný skříňky a to ještě nejsou namontovaný v koupelně, jen tak tam stojí a čekají, až je někdo při otvírání převrhne.

Vy mi ještě nevěříte, že se nemůžu dočkat vlastního bydlení?

Úzkostlivě prosím karmu, aby byl Jeho Veličenstvo z nás dvou ten manuálně zručnější, o čemž jsem se ještě merlinžel neměla příležitost přesvědčit. Chlap se má umět postarat o domácnost. Blbej hřebík si zatluču i sama, ale dodnes si třeba vzpomínám, jak jsem jako úplně malá prosila tátu, aby mi spravil postel, že se mi rozjíždějí ty žbrdlinky na palandě a já i s matrací pomalu propadávám dolů na bráchu. Trvalo to rok, než jsem vzala kladivo a hřebíky a ty špricle si tam natloukla sama. Stálo mě to sice den práce v docela nepohodlný poloze a kvanta Herkulesu (pokud něco nejde opravit, znamená to, že jste nepoužili dost lepidla), ale měla jsem tenkrát dobrý pocit, že jsem to zvládla i bez táty. Až za pár let mi došlo, jak zoufale smutná ta vzpomínka je.

Ani už nevím, kolik mi tenkrát bylo.

Docela už mě ta hlava přešla. Stačilo se jenom vyvztekat. Sorry, že jste to museli odnést zrovna vy.


//Ohledně nového vzhledu, pár lidí si stěžovalo, že jim to kvůli rozlišení hapruje. S tím já nic moc nenadělám, pokud mi s tím nepomůžete. Zkusila jsem to nějak předělat, vypadá to sice blbě, ale nebudu to přece nechávat tak, jak to bylo původně, i za cenu toho, že to řada z vás nepřečte. Pokud má ještě někdo problém, zanechte prosím komentář, ať vím, co s tím.
Mluvím o problémech ohledně rozlišení blogu, vaše osobní starosti mě zrovna teď příliš netýrají...//


Ne, tohle tu nešlo nechat.
Půjdu radši psát něco smysluplnýho, co potom nebudu muset po odstavcích mazat.

Ona a její brouky do hlavy!
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LoveShy LoveShy | Web | 13. září 2011 v 22:25 | Reagovat

Jako na notebooku to vidím dobře, ale nevím, jak to bude na normálním PC, kde je obrazovka užší. Docela mě vytáčí, jak se můj pohled musí stáčet doprava, je to nepřirozený :D. Ale jinak zajímavá fotka, já jsem taky bílá jak stěna, ale na mě to vypadá děsně. A to červený obočí je strašidelný.
Hele neznám tvou situaci, že "tatík je neschopný" a ty musíš sama tohleto zajišťovat. Bolesti hlavy taky vždycky trpím bez prášků. A vyvztekání je lék na všecko.. Je nejlepší to vypustit ze sebe.

2 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 13. září 2011 v 22:29 | Reagovat

[1]: Já vím, taky mi vadí, že je to tak vpravo, ale jinak by lidem s užším monitorem zasahoval text do toho obrázku. :/

3 Handle Handle | Web | 14. září 2011 v 12:01 | Reagovat

Asi každý se těší na vlastní bydlení, ale myslím, že po pár letech si řekneme, že to až zas tak úžasný není. Ale nevím... :)) ale taky si myslím, že třeba kolej na vejšce musí bejt supr. :)) ale pak, až se budu muset živit a naprosto se osamostatnit, tak nevím, nevím :):D
Jinak design mám v pohodě. :)

4 An. An. | Web | 14. září 2011 v 19:19 | Reagovat

Holka, ani nevíš, jak ti rozumím. Vážně musíme být dvojčata (Ty výšky, to je nějakej zkrat :D), protože u nás doma je to stejný. Všechno dělám já nebo máma. A když se otecko odhodlá k tomu, že, nedejbože, musí opravit záchod (nebo bůh ví co. to byl příklad. záchod nám blbne v jednom kuse :D), tak má pocit, že je asi pán tvorstva a jaký není skvělý, že jednou něco udělá "pro nás" (to mě nejvíce dojímá).

A bolest hlavy. He... O tom bych mohla něco vyprávět. Podědit chronické migrény (i když mamka je stále přesvědčená o tom, že to je psychický blok. A já jsem o tom v zásadě přesvědčená taky.) není zrovna příjemné. A přetrpět to úplně bez prášků se nedá. To říkám já.

[3]: S rodičema, jako mám kupříkladu já (myslím výhradně otce) nebo, jak koukám, tady Lady (opět myslím výhradně "pantátu". O mamce jsem zatím neslyšela), myslím nemůže být samostatné bydlení horší, než to, co je teď.

P.S. Design už mám taky v pohodě. A není to hrozné, pořád se mi to líbí.
A omlouvám se za ten šíleně dlouhý komentář :) Musela jsem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama