Splachovací člověk.

12. srpna 2011 v 16:38 | Lady Intrikánka |  Main stage
Zbývá mi 14 minut, než se na noťasu vybije baterka, a já jsem moc líná dojít pro kabel.

Když jsem ji slyšela poprvé, myslela jsem, že je to černoška. Adelle má prostě neuvěřitelně "velký" hlas.

Včera jsem se nedokázala vyhnout jednomu excesu v pizzerii. Je to zajímavé, jak dokáží ženské slzy s mužskými zacvičit. V okamžiku se mě jal utěšovat jeden velmi sympatický číšník a dokonce mi nabídl "ubrousek zdarma", abych měla do čeho plakat. Chudáček, netušil, že brečím smíchy a že právě on je oním zdrojem mého pobavení.
Tedy, abych byla spravedlivá, nesmála jsem se JEN jemu. V celém vtipu figurovalo ještě brčko a miska bylinkového másla, a smála jsem se proto, že jsem se pokoušela se zajíkáním vysvětlit bráchovi, co s tím brčkem a bylinkovým máslem hodlám tomu číšníkovi provést. Nutno podotknouti, že jsem se nad tou představou bavila úplně sama, jelikož brácha ani mamka mi skrz hýkání a chichotání nerozuměli ani slovo.
Obyčejně se v restauracích chovám slušně. To jen, aby jste si o mně nemysleli samé špatné věci. Ale každému to občas ujede a i ta největší dáma s nejvybranějším chováním si občas hodí nohy na stůl, usrkne neslazeného darjeelingu a povzdychne si: "To by se člověk ukousal, co takhle obléknout komorníkova psa do latexu, obalit v medu a vypustit ho s úderem páté do společenského salónku?"

Ach, baterka už pláče, asi mi nezbyde, než dojít pro kabel.

Jo, včera jsem konečně potkala toho našeho slavného souseda Libora. Už jsme si začínali s bráchou myslet, že se pan otec zbláznil a vymyslel si ho, protože ho nikdy nikdo z nás kromě táty neviděl, jen já ho jednou slyšela mluvit (a to vzhledem k ostatním hlasům v mé hlavě nic nedokazuje, takže by to na hypotéze o tátově narušeném psychickém stavu nic nezměnilo). Ale nakonec se ukázalo, že Libor je skutečný a existuje asi stejně tak, jako já nebo brácha. Seděla jsem před chatou u stolu a snažila se psát (což šlo vzhledem k silnému větru dost těžko, takže veškerá moje snaha psát sestávala z toho, že jsem chytala ulétající papíry), když se u vedlejší chaty zjevili tři chlapi a malé dítě. Za chvíli už přicházeli k nám a já netušila, co dělat, jelikož mamka s bráchou byli zalezlí v chatě a já jsem v přítomnosti sousedských návštěv uchichotaná, křečovitě se usmívající, "dáte si kafe?", rádoby mile švitořící domácí panička. Navíc jsem neměla nejmenší tušení, kdo z těch tří je Libor. Zřejmě to byl ten, co nesl bílý zavíčkovaný kbelík a zvesela hulákal: "Já nesu Pantátovi rybičky!" (samozřejmě neřekl "Pantátovi", ale když už zatajuju všechna jména, tak se vším všudy)
"Dobrý den. (na asi-Libora) No jo, ale když on tu není. Dobrý den. (na druhého chlapa s dítětem, co si s sebou neslo červený angličák)"
"To nevadí, já je tam jenom vliju a zase půjdem."
"No jo, ale když ona nám z rybníčku utíká voda. Dobrý den. (na třetího chlapa) Asi tam máme někde díru v plachtě."
"Jako hodně utíká?" (dál pokračují k rybníčku)
"No, docela dost." (cupitám za nimi)
"A jak rychle?"
"Noo..." (letmo zabubnuju prsty o okno do obýváku - volání o pomoc)
"Tak to nechte odtíkat, až se to zastaví, tak poznáte, na jaký úrovni je ta díra." (třetí chlap)
"No, my tam ani nic nenapouštíme, ono to stejně odteče."
"Jó, to stačí. (zkontroluje hladinu vody - podle mě to rozhodně nestačí - a vleje vodu z kýblu i s rybičkami do té louže, co zbyla po rybníčku) Uvidíte, jak se vám tady rozmnoží."
"My sem popravdě nasazujeme rybky rok co rok a pokaždý pochcípaj."
"No, ale tyhle se rozmnoží."
"... každou chvíli vylovíme ňákou tu mrtvolku..."
"Tyhle se množí rychle."
"... až je mi těch rybiček líto, jak je tu mordujeme..."
"Ten chlap, od koho je máme, začínal se čtyřma rybičkama."
"... tady na to prostě asi nejsou podmínky..."
"A teď jich tam má asi stovku!"
"... pokaždý to pochcípá."
"Uvidíte, jak se vám tady rozmnoží!"
".................. Fajn."
(vychází brácha) "Dobrý den."
"Dobrý den." (trojitá ozvěna)
"Bý den." (ozve se dítě, které si celou dobu žvatlalo pro sebe, a nikdo ho nevnímal)
"Tak my zas jdeme. Nashle." (vesele zahuláká a vrazí mi do ruky kýbl) "To vám tady nechám, to je Pantátovo."
"Jo, já vím." (v tom kýblu jsme sem přivezli na smrt už desítky rybiček)
(vychází mamka) "Ty máš krásný auto!" (na dítě s angličákem)
(všeobecné loučení)

Když se chlapi vrátí ke své chatě, zůstáváme s bráchou stát na zápraží s rukama v kapsách a sledujeme je pohledem.
(ticho)
(brácha) "... Táta říkal, že má prý za chatou zasazenou marihuanu."
(zpoza chaty se ozve trojitý hurónský smích)
"Yep."
(ticho)
"... Taky říkal, že je to prý zahradní designer."
(brácha) "Yep."
(ticho)
(oba) "Gay!"

Náhodou, vypadá sympaticky. Je to takový ten veselý, rozesmátý člověk, co si prostě nenechá nic vymluvit a v ničem nevidí problém. Jen bych asi stejně byla radši, kdyby tu byl táta, a já se tak nemusela Liborovi věnovat sama, protože s takovýma lidma neumím zacházet. Jsem na ně příliš slušná. A oni jsou na mě příliš splachovací.

Anketní otázka pro vás:
Co ďábelského byste provedli s komorníkovým psem?
Její Veličenstvo
Lady I.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama