Finální roz(h)řešení.

3. srpna 2011 v 18:52 | Lady Intrikánka |  Main stage
No jo, no jo.
Žádný den D se nekonal, jen tak mimochodem. A nebudu o tom mluvit. Protože bych se zase rozčílila a potom bych se rozčílila znovu na sebe za to, že jsem se zase rozčílila. Prostě si dál pluju v růžový bublině a neřeším nic.

Jen mi nepřestává vrtat hlavou, odkdy Jeho Veličenstvo hraje golf?! Taky se mi mohl někdy zmínit. Ale třeba jsem to už věděla a zapomněla. To je mi dost podobný. Ale to je fuk, to není to, co mě rozčiluje, jen mě to tak zaujalo.

A teď už je asi Výsost někde v Izraeli. Promerlina, co na čtyři týdny v Izraeli? Chápu, památky a tak, musí to tam být kouzelný, ale čtyři týdny?! Snad by stačily dva, ne? Zas až tolik pamětihodností tam být nemůže, že by se to nedalo stihnout... ale to je fuk, asi jen žárlím, protože já nikam nejedu.
Ale stejně, Izrael... Docela bych se tam bála. Mouka, která tam byla a zbožňuje to tam, by mi za tenhle můj zpátečnickej názor asi nejradši nabila na hubu, ale já bych se tam bála i napít vody. Prostě mi tahle oblast připadá prolezlá všemožnejma chorobama. Ale nevím, nebyla jsem tam, nemůžu soudit.

Včera jsem byla s Moukou na posledním Potterovi. Prostě. Největší. Zážitek. Ten film je ztělesněný epično. Když pominu všechny ty nesrovnalosti s knihou, před kterýma mě Hiro varoval, a budu brát film samostatně, tak musím říct, že je to prostě velkolepost sama. Nemít dost silně namalovaný oči, bulela bych jako děcko. Ale to je daň za krásu, holt někdy musíme my holky držet emoce na uzdě. Ale ta nostalgie byla neskutečná, když v závěru hrála cinkavá hlavní melodie už z prvního dílu, myslela jsem, že se neudržím. A už od první půlminuty mi jezdil mráz po zádech. Mělo to vtip, mělo to akci, mělo do "NYEEEEEEEAAA!" Ralpha Fiennese a tu správnou dávku rozcuchu Nicka Morana (nemůžu si pomoct, od dob kapitána Jacka Sparrowa mi chlapi s nalíčenýma očima připadají zvláštním způsobem sexy).
Jen mě ze začátku celkem dost rozčilovali všichni ti chroupající lidi. Co je to za nápad, prodávat v kině tacos?! Pochopím popcorn, ten má takový "papírový" zvuk, dá se nevnímat, pokud tedy dotyčný nejí jako prase. Ale tacos?! To je to nejhlasitější jídlo na světě, tedy hned po dušených fazolích (haha, vtipy o prdech, to ses vážně předvedla). Naštěstí všem těm žroutům po chvíli jídlo došlo a my ostatní mohli v klidu sledovat film.

Když neumím žrát potichu, tak se nažeru doma, ne v kině!

Ach jo. Ale jsou i chvíle, kdy s těma naprosto cizíma lidma v kině sympatizuju. To třeba když je nějaká strašně dramatická scéna, nervy v kýblu, slzy na krajíčku a pak se někdo v sále FAKT MOCNĚ vysmrká! A všichni lehnou smíchy. :D Jako, za to prostě člověk nemůže, že má rýmu a že při smrkání troubí jako slon. :D Brácha vždycky při takový příležitosti vztáhne ruku k nebesům a mocně zahuláká "A na horách už troubí jeleni!", což je, jak jsem tak pochopila, úryvek z nějaký písničky. :D A mě to prostě v tu chvíli přišlo hrozně k smíchu, stejně jako ostatním lidem v sále, a to si pak člověk řekne, hele, jsme tu přece, protože máme všichni rádi Harryho Pottera, jsou tady i tací jako já, kteří na tom příběhu vyrůstali, tak proč být k sobě nevrlí?
A pak přijdou titulky a půlka sálu se s prvním jménem zvedá a odchází a mě tahle smířlivá nálada zase opouští a nadávám nahlas jako špaček, protože ti lidi v titulcích se na tom filmu nadřeli a jediný, co po nás chtějí, je, abychom tam zůstali o těch deset minut dýl dřepět a alespoň předstírat, že si titulky opravdu čteme. Vstát a odejít už při jméně režiséra, který se zpravidla objevuje jako první, mi prostě přijde barbarské a neslušné. Dojem z filmu se musí nechat chvíli odeznít, aby byl zážitek kompletní, a když vám ho takový barbar zkazí, už se to nedá vrátit. Takže ano, byla bych plakala dojetím a smutkem nad tím, že už je úplný konec všeho, ale úplně to přebil vztek nad takovými lidmi. No jo. Já asi nebudu mít nikdy ráda lidi jako celek na dýl jak pár vteřin.

Nahaha, ale stejně ten film miluju. Zbožňuju příběhy, který ve vás zanechají tak hluboký dojem.

Potřebovala bych taky zamakat na svým vlastním příběhu, který už sice nehážu na blog (jelikož ten už neexistuje, buhehe), ale pořád ho zveřejňuju na netu. Jenže už jsem na něm nedělala asi měsíc a už je to znát. Takže na tom dneska zase zapracuju. V nejbližší době sem třeba taky hodím něco kratšího, ačkoliv to asi nikoho nezajímá.

A když už mluvím o věcech, co vás nezajímají, slíbila jsem taky řešení fotohádanky. Totiž, hádal všeho všudy jediný člověk. Ale co taky chci, po necelým měsíci existence blogu.



Jo, taky jsem to prve tipovala na srdeční sval. Překvápko, co?
Její Veličenstvo
Lady I.

EDIT:
Právě jsem prohlížela blogy v AK a na jednom z nich, ani si nepamatuju, že jsem na něm někdy byla, jsem našla v oblíbených odkaz na svůj blog o.o
Takže to třeba není tak hrozný, jak jsem si myslela. :D

Páni, to zahřálo u srdíčka. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama