4in1

11. července 2011 v 1:24 | Lady Intrikánka |  Main stage
I'm back, my dears. (neplést s "deers")

STŘEDA
Do Prahy jsem dorazila tak o dvě hodiny dřív, než bylo nutné. Prolezla jsem tedy několik knihkupectví, abych nějak zabila čas. Našla jsem takovou malou milou knížečku za nízkou milou cenu, Horory na dobrou noc. Pak jsem si řekla, že teď je moderní číst anglicky, tak že si taky koupím nějakou anglickou knížku. Pohled mi padl na Forresta Gumpa a bylo vybráno. Fajn. Dál už jsem jen hodinu čekala ve stínu na obrubníku před Valdštejnským palácem, snažila se číst novou knížku a můžu vám říct, nerozuměla jsem ani slovo. Konečně (se spožděním) dorazila moje učitelka herectví s vnučkou (pro naše účely jí říkejme třeba Helča) a za chvíli i režisérka. Ta si nás dvě statistky odebrala, pozvala nás na kapučíno, vyfasovaly jsme s Helčou libreta a dozvěděly jsme se, co budeme v té opeře mít vlastně za role. Budeme znázorňovat alegorie, tzn. nastoupíme v určitou chvíli na scénu a budeme držet různé atributy, např. roh hojnosti, olivovou ratolest, lilii, kartuši s erbem... Nejsou to velké role, ale máme krásné kostýmy a jako přivýdělek je to příjemné.
Než začne představení (protože režisérka, se kterou jsme si mezitím stihli i potykat, chtěla, abychom to viděly nejprve i z pohledu diváka), mohly jsme si zajít někam na jídlo. Já si dala studený kuskus salát a Helča jakýsi gyros sendvič. Nebylo to špatné.
Představení bylo fajn, opera sice není můj šálek čaje, ale zpěvačky zpívaly krásně a ty naše role nevypadají složitě. A Helča vypadá na sympatickou slečnu, je jen o rok mladší, takže by se nám mělo spolupracovat dobře. Jen, ona je jedna z těch kontaktních lidí, co mají potřebu věčně na ostatní sahat, poplácávat je, chytat je za ruce, objímat a líbat na tváře. A to já nemám rád. Se svým stísněným pocitem z tělesného kontaktu s cizími lidmi jsem si na to musela nejdřív zvykat. Ale Helča to má zřejmě po babičce a u té už jsem na to celkem zvyklá.
Každopádně jsem po představení sebrala svojí obří tašku a jela jsem na chatu, abych z ní zase ve

ČTVRTEK
mohla utéct do Prahy. A bylo to dramatický. O pár minut mi totiž ujel autobus a pan otec místo toho, aby mě hodil alespoň k nejbližší stanici metra na kraji Prahy, se rozhodl, že ten autobus předjedeme. A tak jsme ho stíhali ještě o dvě vesnice dál. Ale nakonec jsem ho někde stihla.
Po milionech let jsem zase viděla Jeho Výsost. Díky menšímu nedorozumění jsem dorazila asi o půl hodiny později. Samozřejmě. Ale respekt, půl hodiny bych JÁ nečekala na nikoho (ačkoliv na něj asi ano, protože ho - ach - tak zbožňuji). Já si ho nezasloužím. Šli jsme na Petřín a tam se chvíli vyvalovali na sluníčku. Ukázala jsem mu svojí novou knížku a postěžovala si, že místo toho, abych si díky ní zlepšovala angličtinu (kvůli komu asi?), mě akorát tak víc a víc mate, protože to prostě porušuje veškerý pravidla gramatiky, který do mě profesoři celá léta tlačili. Veličenstvo si kousek přečetl (nahlas, protože se, co jsem tak stihla pochopit za dobu našeho "soužití", rád chlubí tím, že je napůl Brit) a potom se mi smál, protože je ten román psaný právě přímo z pohledu Forresta Gumpa, který se svým IQ neumí správně psát. Takže tady si rozhodně angličtinu nezlepším. Nevadí. Každopádně, když teď vím, jak tu knihu číst (tzn. většinou foneticky), už začínám rozumět příběhu a pomalu, ale jistě, se sunu stránku za stránkou dál.

Je to špatný, Jeho Výsost je věčně na brigádách a po nich je unavený a já jsem věčně mimo Prahu odkázaná na obří cestovní tašku. Chybí mi. Ve čtvrtek jsme se viděli na zoufale krátkou chvilku. Třikrát řekl "miluji tě". Ani jednou mně a navíc německy. A zdál se mi takový odtažitý. Snažím se nepanikařit a namluvit si, že je jen utahaný. Doufám v to.
Dočista se mi ani nechtělo na zumbu. Znamenalo to rozloučit se s Veličenstvem a přesunout se na Karlák. Ale na druhou stranu, potřebovala jsem se trochu hýbat, babička mě vykrmovala celý týden a zcela jistě jsem přibrala. A potřebuju se vejít do kostýmu. Ten den tam byla jiná lektorka, než na jakou chodím obvykle, a vůbec se mi nelíbila. Její sestavy byly nudné, jednotvárné a zaměřené hlavně na ruce. Navíc u toho vřískala, že jsem měla chuť se sebrat a odejít (ale jelikož nás tam bylo jen osm, bylo by to moc nápadné). Kdybych chtěla poslouchat takovýhle hekání, vřískání a ječení, kouknu se v telce na ženský tenis. Poprvé jsem se těšila, až skončí hodina.
K zastávce jsem dorazila o dvě hodiny dřív, než jsem musela. To spojení je vážně zoufalý. Celkem tímhle směrem jezdí asi pět autobusů denně. A to prosím ve všední den! Takže jsem vytáhla knížku, když jsem dostala hlad, skočila jsem si do Alberta pro croissant a malinovou Deli (chtěla jsem jí už dlouho vyzkoušet a je docela dobrá) a potom jsme po sobě na zastávce koukali s jedním culíkatým klukem (já ve vší počestnosti, jsem přece zadaná slečna). V autobuse jsem si sedla vedle něj a musím uznat, že měl perfektní voňavku. Otevřela jsem knihu, protože vypadal jako intelektuál a já jsem přece taky inteligentní a ČTU ANGLICKY. Po chvíli si vytáhl taky knížku, tak jsem tak jako nenápadně nakoukla. Byla anglicky. Než vystoupil, naposledy na mě kouknul.

V pátek se nic extra nedělo, takže přeskočím rovnou na
SOBOTU,
kdy jsem sbalila svojí mega tašku a vydala se do Ledeburských zahrad na svůj operní debut. U pokladny jsem prohlásila, že "jsem dneska z tý opery, jsem tu jako statistka" (ať je to co je to) a kochala se pohledy okolních výletníků, jelikož si zřejmě mysleli, že jsem operní zpěvačka. Haha. Pod minulý článek někdo přidal komentář:

"třeba z tebe bude jednou opravdu velká operní pěvkyně, protože člověk nikdy neví :D"

Lol, ne.
Nezpívám. Před lidmi nikdy. A už vůbec ne operu. Ale díky za důvěru. .)
Před vystoupením jsme si s Helčou skočily do večerky pro pití a zmrzlinu, hodily okem po pánech za pokladnou (protože Helča hrála i ve čtvrtek a pátek a chodila sem denně pro pití a tak už je měla zkouknutý a řádně zpracovaný) a cákaly si nohy ve fontánce. Helča je z Plzně a je skvělá v tom, že když něco chce, tak prostě jde a udělá to. Já už jsem naučená, že v Praze se leccos nesmí a věčně tě někdo okřikuje, ať odněkud vypadneš, že tam nemáš co dělat. Ne tak Helča. Tím nechci říct, že je "vesnická buranka", to rozhodně ne, to ona není. Chci říct, že mě by nikdy nenapadlo si sednout na kraj kašny v načančaný zahradě pod Pražským hradem, ona si do ní bez problému hodila nohy. Pokrčila jsem rameny a kecla si vedle ní. A nikdo na nás nekřičel, jen pan hlídač zabafal z dýmky (fakt kouřil dýmku, cool!) a varoval nás, ať tu vodu radši nepijeme. Paráda.
Ani nevím, kolik bylo večer diváků, musela jsem odložit brýle. Ale hlediště vypadalo zaplněně. Sice jsem občas zakopla o šaty, ale prý to nebylo vidět. Helča dělala daleko větší chyby, stoupala si na špatná místa nebo odcházela, kdy neměla. Ale to se stane, no. Vyfotily jsme se v těch krásnejch šatečkách. To je hlavní.

No a dnes byla
NEDĚLE
(asi tak před hodinou a něco, jelikož je po půlnoci), to znamená, že jsem hrála tenhle měsíc podruhé a naposled. A dneska bez chyb. Helča si opravila chyby v libretu, které ji den předtím mátly, já si sepla šaty sponkou tak, abych si na ně nešlapala, a zvládly jsme to perfektně. Jen potlesk dnes nestál za nic, včera jsme se dokonce všechny vracely, dnes diváci utichli hned po odchodu zpěvaček. Pfe. Nepoznají dobrý kus umění. .D Udělaly jsme s Helčou další sérii fotek, prokličkovaly kolem slizskýho německýho houslisty (teda alespoň mně připadal slizský, Helča se s ním normálně bavila), schválně to vzaly venkem, abychom mohly popřát dobrou noc mladým brigádníkům, co připravovali sezení, a běžely na tramvaj, kde se naše cesty po chvíli rozdělily. Je to fajn holka, snad se ještě někdy uvidíme. Ale v srpnu hrajeme každá v jiný termín, takže v divadle už se asi nepotkáme.
V metru jsem si sedla naproti nějakýmu mladíkovi a bavila se tím, jak vždycky uhnul pohledem, když zjistil, že na něj koukám. Byla to sranda. Zkoušela jsem ho, jak dlouho to vydrží, než uhne pohledem. Ale po chvíli už jsem uhýbala sama, jelikož bych se asi musela rozesmát nahlas. A vystupoval na zastávce, na které běžně vystupuji taky. Jenže já dneska jela dál. Škoda, mohla být zábava i v autobuse.

A víte, čím jsem zakončila tenhle týden? Před půlnocí jsem na liduprázdný kladenský ulici tančila v dešti. Měla jsem takovou radost, že mi jí nezkazil ani liják a hromy a blesky, naopak. To mi vždycky ještě víc rozzáří den. Takže jsem se vrátila promočená, prochladlá, ale veselá.

Ještě pořád tam prší, máte ještě možnost jít si taky trsnout.
Její Veličenstvo
Lady Intrikánka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama